Mont Blanc maraton

Věděla jsem, že tenhle maraton je tak trochu šílený nápad. Nejsem zrovna kdejaká běžkyně (teda zatím!) a když mi kamarád Zdenda řekl: "Je otevřená registrace na maraton Mont Blanc, měla by ses přihlásit" tak jsem se smála, samozřejmě. Pak jsem o tom ale začala přemýšlet. Registrace byla formou loterie, tak jsem si říkala, že by to mohla být sranda. Přihlásím se a pak uvidíme jestli nás vyberou. Pak to není tak, že bych byla praštěná já, ale že je praštěný osud, nebo ne?

Středa 24. červen - cesta

Občanský průkaz mi říká, že dneska jsem o rok starší. Nijak zvlášť se o svůj věk nestarám a dnešek je stejný den jako ostatní dny, ale dobře, budu říkat že mi je 24 let namísto obvyklých 22 (ano, kecám, jsem starší). Hádám že "normální" lidi ve dnech jejich narozenin oslavují, já místo toho cestovala do Francie. 

Čtvrtek, 25. červen

Konečně jsme přijeli do Chamonix. Všude samé hory! Byla jsem ohromená, pořád jsem jen opakovala:
"Ty jo, dívej na ty hory!"
"Hele tam je Mont Blanc!"
"To je TAKOVÁ nádhera!"
Ano, byla jsem jak dítě v Disneylandu, miluji hory a Chamonix je fakt úžasné městečko.

S Petrem a Jarkou.

Zastavili jsme se na registraci pro naše startovní čísla a pak jsme pokračovali do městečka Le Tour (1470m), kde jsme nechali auto a vydali jsme se do hor. Našli jsme tam pěkné místo na stany, jmenovalo se to tam Col des Posettes (cca 2000m) a v půl deváté jsme všichni byli v posteli (teda ve spacáku) unavení po cestování a cestě nahoru do hor. 

Tomášovy haksny.

Pátek, 26. červen

Jak úžasná je naše ložnice?

Ráno byl krásný východ slunce s výhledem na Mont Blanc.
Po snídani jsme si sbalili krosny na výlet a taky jsme každou chvíli čekali první běžce, protože jsme zjistili, že naše stany jsou hned vedle trasy ultra běhu na 80km. Pak jsme šli směr Col de Balme a následně na parádní vyhlídku, která se jmenovala Refuge Albert (2712m) hned vedle ledovce: Glacier du Tour. Bylo to parádní být tak blízko ledovce! Musím ale přiznat, že jsem se chvílemi necítila nejlépe na naší cestě nahoru. Při pár okamžicích jsem se fakt bála, protože mám strach z výšek.
Zůstali jsme docela dlouho, kamarádi říkali, že nám to trochu pomůže s aklimatizací. Měla jsem s sebou materiály na zkoušku z fyziologie, tak jsem jim mohla číst o účincích tréninku ve vysoké nadmořské výšce. Moje aklimatizace byla dobrá...usnula jsem tam. Po chvilce mě probudila hudba z kuchyně. To mi připomnělo časy v Portugalsku, kdy Scott a Lynn vařili s hudbou v kuchyni, akorát že tohle byla nějaká šílená francouzská hudba. 

Mont Blanc & Renča. Láska na první pohled.  

Tomáš v dáli.

Vidíte? Fakt jsem se učila! Teda, než jsem usnula...

Krásná fotka? Tohle bylo těsně předtím než se nám ten pták pokadil těsně vedle batohů! 

Urbis připraven skočit.

Helikoptéra donesla občerstvovačku na nedělní závod. 

Sobota, 27. červen

Další krásný východ slunce v horách. Dneska si to ale nemůžeme dlouho užívat, musíme sbalit věci a vrátit se zpět do Le Tour a Chamonix. Našli jsme tam fakt pěkný kemp - Les Arolles, doporučuji! Odpoledne konečně dorazili i další kámoši a pak jsme podrobněji studovali trasu závodu a rozebírali jsme výživu. Potom jsem měla svou tradiční předzávodní sklenku vína. Na krvinky, samozřejmě.

Výživa na maraton.

Neděle, 28. červen - Mont Blanc maraton

Jak můžete vidět z profilu, bylo to náročné. Snažila jsem se být (jak by řekl kouč Philip) inteligentní a rozumná, ale ještě se mám hodně co učit.

4:50 - budíček. Snídaně, balení věcí a odchod z kempu v 6:15 do centra Chamonix. 

6:50 - deset minut před startem jsem nějaká emočně nestabilní a chce se mi brečet. Neptejte se proč, asi nějaké pošahané hormony. 

7:00 - start závodu. Běžela jsem pohodovým tempem, kámoš říkal ať to nijak nehrotím na začátku. Snažila jsem se najít ostatní kamarády, ale byli někde vepředu. 

Když jsme začali stoupat, tak mi bylo fakt fajn, byly tam parádní výhledy. Taky jsem se smála. A to pořád. Bylo tam hodně dobrovolníků a lidí, kteří fandili podél trati a já jsem házela ty nejhezčí úsměvy na všechny, kteří nás podporovali. Brzy jsem zjistila, že čím víc se na ně směju, tím více fandí, tak jsem se teda usmívala ještě víc. To mi dost pomáhalo držet dobré tempo a pořád být v pohodě. Věřím že jsem v tu chvíli byla nejšťastnější účastník závodu. Dobrovolníci často koukali na startovní číslo a povzbuzovali s mým jménem, často jsem tam slyšela: "Allez Renata, allez!".

Měla jsem plán na výživu, v podstatě to samé co se mě pokoušela naučit Laura a Philip v Portugalsku. Jedla jsem každých 20 nebo 30 minut podle toho, co to zrovna bylo. Po každém jídle jsem se cítila dobře a pak jsem začala přemýšlet nad první občerstvovačkou s jídlem. Myslela jsem na čokoládu. Doufala jsem, že tam budou mít nějakou na občerstvovačce. A měli :-) Život byl skvělý. Čokoláda, banán, víc vody a moje tělo bylo připravené na největší stoupání - necelých šest kilometrů a skoro 1000m převýšení. Měla jsem s sebou hůlky a ty mi dost pomohly v stoupání. Šlo to docela dobře, předběhla jsem minimálně dvacet běžců, s hůlkami mi to připomínalo běžky, měla jsem dobré tempo a taky nějaké písničky v palici. Zatímco jsem myslela na Lauru (protože měla ten den narozky), píseň byla jasná: Simply the best, Tina Turner. To bylo docela dobré na stoupání nahoru do kopce!

Po nejvyšším vrcholu Aiguillettes des Posettes byl pěkný seběh. Zase jsem používala hole a předběhla jsem nějaké běžce. To byla zábava, mám ráda seběhy a připadala jsem si tam jak stepní koza! Bohužel jsem ale nejedla dostatečně... Myslela jsem, že další občerstvovačka bude na 27. kilometru, hned dole pod kopcem. A ona nebyla a já udělala velkou chybu že jsem dlouho nejedla. Když jsem se dostala na občerstvovačku na 30. kilometru, tak nějaký týpek hrál na kytaru No woman, no cry: "Everything is gonna be alright, everything is gonna be alright...". 

Jasně chlape, všechno bude v pohodě ale až něco sním. Zase měli čokoládu a banán. Po téhle občerstvovačce vedla trasa znovu do kopce, tam mi bylo fakt na zvracení. Zkoušela jsem v duchu mluvit s žaludkem aby to jídlo udržel a já nezvracela. Hodně běžců mě tam předběhlo a moje levé chodidlo bylo horší, už jsem nebyla nejšťastnější běžkyně. Po dlouhém kopci jsem se dostala na další občerstvovačku, úplně vyčerpaná, nešťastná (ale pořád jsem se usmívala, protože to je přeci důležité!), moje levé chodidlo bylo hodně bolestivé, ale věděla jsem, že musím dokončit. Když takhle trpím tak začnu myslet na lidi, co už nejsou s námi - teda jasně že jsou pořád s námi, ale nejsou už fyzicky na tomto světě. To mi trochu pomohlo a po občerstvovačce jsem mohla pokračovat na cestě do cíle. Posledních pár stovek metrů bylo hodně emotivních, lidi na trati povzbuzovali s jejich:  "Allez Renata, allez, allez!" a fakt jsem měla slzy na krajíčku. 

Dokončila jsem v čase 8:53:47, což není zrovna nic úchvatného, ale hodně jsem se naučila. 

Půjdu něco takového znovu? V neděli bych řekla: "Nikdy více" ale teď?
Nikdy neříkej nikdy. 

Třicet minut do startu. 

Pět minut do startu.

Nejvyšší vrchol, pořád ještě se směju. 

Úžasná panoramata.

Zvládla jsem to do cíle! :-)