Devatenáctý týden

Pondělí, 18. 5.

Dneska mám volno od tréninku. Po včerejšku to moje tělo potřebuje, taky jsem spala deset hodin! Pak ale už nějak funguji jako normální člověk. Odpoledne se vydáváme na pláž, slunko je pod mrakem tak mohu jít taky a když se mraky protrhají, tak na sebe hážu mokrý ručník. I tak tam ale nevydržím moc dlouho a jsem ráda že se cca po hodině vracíme se Scottem domů. Aspoň můžu pokračovat v práci a zase na dlouhou dobu usednout k počítači.

Úterý, 19. 5.

Ráno jedeme na kole ke krosovému okruhu. Zde si dáváme týmové štafety, dvě tříčlenná družstva, tři baby a tři chlapi. Náš okruh byl do kopce a z kopce, celkem 330m. Běžela jsem celkem 4x, někteří běželi až 6x. Bylo to docela náročné, všechno na max a pak jsem se opravdu moc těšila do kavárny na Pastel de Nata.
Po zastávce na kafe jsme vyrazili plavat. Voda je příjemná, už ani nemusíme mít neopren, akorát moře bylo takový nějaký až moc houpavý. Teda ne že bych si stěžovala, myslím že i po těch velkých vlnách se mi bude za pár týdnů stýskat!
Odpoledne tým vyráží na intervaly na kole, já nikam. Mám nařízený relax, pak taky nějakou tu práci a zase relax.
Večer je poslední vaření naší kuchařské soutěže, tentokrát Alan s Philipem. Večeře byla vynikající, hlavně domácí zmrzlina. Výsledky naší soutěže až ve čtvrtek.

Středa, 20. 5.

Dneska je v plánu kompletní úklid. Konec sezony se blíží, už jen dva týdny s klienty, tak je záměr trochu poklidit předem ať toho pak nemáme tolik. Ráno se rozdělujeme na uklízecí týmy, já jsem v týmu se Scottem, balíme nádobí, dáváme do kupy zbývající jídlo apod. Jo a pak taky nákup, asi nemám ráda nakupování, myslím že to bude docela šok až se vrátím do "normálního" života.
Odpoledne máme hromadné mytí kol. Není nic lepšího než jízda na umytém kole! Najednou nic nevrže, řetěz je zase stříbrný a ne černý a celkově to tak nějak jede rychleji... Anebo to možná bude tím, že nohy měly relax a najednou šlapou rychleji?

Čtvrtek, 21. 5.

Rest day, takže jsem ráno vyrazila na tajnačku do bazénu. Na tajnačku mi to moc nevyšlo, ale nic náročného jsem tam nedělala, jen technika. Dneska se taky (konečně!) začínám zajímat jak to je s tím jedením a pitím na kole a vůbec při tréninku. Takže odpoledne zjišťuji informace, pročítám webovky a dávám dohromady plán na neděli.
Při společné večeři máme vyhlášení kuchařské soutěže. Vyhráli Will s Hannah, těsně jsme byly druhé my s Laurou, takže mandlový dort jsme prokaučovaly...

Pátek, 22. 5.

Ráno mám v bazénu masakroidní intervaly, na konci jsem ráda že se vůbec zvednu ven z vody. Ostatní pak jdou na dráhu, já jedu na kole do parku, kde si dávám poctivých 45 minut cvičení. Hlavně fyzio cviky a trochu běžeckých cvičení na začátku a na konci.

Odpoledne jedeme na kole, snažím se víc jíst a pít a celkově si to víc hlídat. Při cestě do kopce jsem se snažila jednoho klienta trochu rozptýlit, tak jsem furt něco vyprávěla a vyprávěla (no však mě znáte...) až si pak posteskl, že pro mě už je to tady hrozně jednoduchý když furt něco vyprávím do kopce a on sotva jede. Hnedle jsem mu tedy popsala mou minulou neděli, jak jsem seděla na obrubníku a nebyla se schopná ani hnout, aby viděl že i my ostatní tu někdy odpadneme. 

Sobota, 23. 5.

Ha, snídaně šampionů...!? Jo, mám málo fotek tento týden, tak už sem hážu kdejakou pitominu!

Ráno trénujeme přechody v depu. Chvíli nacvičuji tu bláznivou létající veverku, což se lepší, to jo. Jen se mi pak povede jednou minout sedlo a naskočila jsem na sedlo nějak divně že jsem chvíli balancovala na břiše a pak jsem se snažila sedět na zadním kole. Nepovedlo se. Rozsekala jsem se - teda jen tak lehce, ustála jsem to, hned jsem se podívala jestli mě někdo viděl (jasnačka, že?). Neviděl. Tak jsem to pak ostatním vyprávěla aby věděli o co přišli.

Po veverce jsem zkusila náš cyklo okruh s během, abych si nacvičila ty přechody pořádně. Na druhý okruh jsem vyzvala jednoho italského švýcara na závod. Jak už jsem psala i na dailymile, tak zde také ponaučení (hlavně pro holky): 

1.) Nikdy na závod nevyzývej chlapa
2.) Když už vyzveš chlapa, tak ne někoho kdo má své jméno na kole, to značí o tom že to bude nějaký nabušenec
3.) Když už vyzveš na závod nabušence tak musíš umět rychle pracovat v depu.

Hned po startu jsem mu ujela, protože neumí rychle nasedat na kolo a já tam švihla svou létací veverku (tentokrát jsem se trefila zadkem na sedlo), akorát jsem pak musela u kruháče přibrzdit a v tom mě předjel. Byla jsem dost daleko za ním, pořád byl ale Emile na dohled. Do depa jsem dojížděla se ztrátou, jenže Emile měl tkaničky na zavazování, takže zatímco se tam s tím mordoval, já přijela a za pár sekund jsem vybíhala z depa před ním. Akorát on pak běžel těch 600m tempem 3:19, já 4:40, takže mě dostal.

Odpoledne bazén, zase jsem sotva máchala rukama, ale dobré to bylo. Pak jsem připravovala nějakou tu baštu na neděli. Pokud máte zájem tak vřele doporučuji knihu Food Zone Portables, moc dobrá kuchařka pro atlety. Udělala jsem si jakýsi rýžový "dort" - rýže s kokosovým mlékem, čokoládou a rozinkami. Čekala jsem že to bude dost těžké jídlo, ale naopak, v neděli to dost pomohlo a kupodivu to bylo osvěžující. O mnoho lepší než nějaké energy tyčky. A taky jak všichni víme, tak já prostě jedu na čokoládu!

Výživa. Foto: Scott.

Neděle, 24. 5.

Dneska jsme jeli jinou cestou nahoru, takže kratší trasa, "jen" něco přes 150km. Po cestě nahoru jsem zase prudila se zpěvem. A zase ty koledy! Já vím, že nejsou vánoce, jenže dneska je to přesně 7 měsíců do Vánoc, to si nějakou tu koledu zaslouží, ne? K tomu jsem ale přidala i úvodní znělku z přátel a to se přidali i ostatní.

Na časovce na Foiu jsem se pokusila o překonání svého času - nejlepší čas byl 29:34 a to ještě z února! Od té doby se mi nepovedlo tenhle čas překonat. Na dnešek jsem si zjistila, jakou musím mít prům.rychlost a jelikož mám hodinky na dvě věci, tak jsem si to musela převést na min/km místo na prům. rychlost km/h. Každopádně jsem si hlídala čas a pořádně to rozjela, akorát jednou jsem musela skoro zastavit kvůli odbočujícímu autu. Přála bych si aby někde byl záznam mých myšlenek během cesty nahoru, protože to by bylo hodně zajímavé. Od myšlenek typu: "Já na to se.u a prostě zastavím a jedu dolů", přes: "Proč se tady honím do kopce jako ten trotl?" až po: "Kurde vydrž tohle tempo!". Nový osobáček tam ale je, rovnou o minutu! Nový čas je 28:31, prům. tepovka 180, na konci jsem si  taky chvíli poležela na silnici. Musím přiznat že na tohle odpadnutí jsem se těšila posledních 5 kilometrů z celkových 7.2 km! :-)

Po časovce. Foto: PH.

Vrcholová selfie. Foto: PH.

Zároveň jsem dneska testovala kolik za den vypiji tekutin pro stanovení míry pocení a toho, kolik Zero tablet bych zhruba měla vypít během tréninku. To všechno hlavně proto, že nechci aby se někdy v budoucnu opakovalo to co v neděli. Za šest hodin (čistý čas jízdy) jsem vypila 6l tekutin! Ze vzorce pak vyplývá, že můj poměr pocení je zhruba 1.1 litru za hodinu. Masakr, jsem taková násoska no... Po kole jsem se ještě šla vyklusat na dva kilometry. Pak už jen poctivé protažení a rolování po válci. 

Předposlední grilovačka na střeše, tenhle západ slunce se neomrzí...

Sunset. Foto: Samsung.

 

Hodiny za tento týden:

Plavání: 4:00

Kolo: 8:30

Běh: 45min
Depo: 1h

Celkem: cca 14:15 hodin

Osmnáctý týden

Pondělí, 11. 5.

Ráno jsme plavali ve vedlejším hotelu, zase nácvik dovedností plavání v otevřené vodě. Jelikož máme jen jednu triatlonistku (ostatní jsou ve skupině Nifty Fifty), tak byl na tomto tréninku celý náš tým, aby to bylo aspoň trochu akční. Hned poté byl na parkovišti v marině trénink dovedností na kole. Tedy zatáčky, balanc, brzdění apod. Tady už se k nám přidaly i Nifťačky, takže lidí bylo dost. 

Po chvíli koukání jak ostatní krouží kolem kuželů mě napadlo, že bych se mohla taky něco přiučit a poprosila jsem Alana, jestli by mě nenaučil skákat na silničce, prý se to jmenuje Bunny hop. Nejprve mi to přišlo hrozně složitý a po chvíli už jsem tam skákala jak trotl, a nejen já, ostatní kouči se nechali strhnout a skákali jsme tam skoro všichni, teda kromě těch co právě koučovali. Pak mě napadlo, že by mě třeba mohl naučit skákat na chodník. Už teda vím jak na to, ale neodvážila jsem se to zkusit, skákala jsem jen na malý výstupek. Přes zpomalovací retardéry už ale skáču slušně :-) No a pak jsem se pokoušela ještě o nějakou tu akrobacii, však můžete posoudit sami podle fotek.

Snaha o jízdu s nohama v tureckém sedu. A to se nepovedlo...

Odpoledne si mě vzala na prohlídku naše fyzioterapeutka Laura, zase mi láskyplně drtila loktem ten můj piriformis až jsem z toho samou radostí měla slzy na krajíčku. Jestli to ale pomůže na koleno, tak proč ne. Před večeří se pak Laura spolu s Philipem vrhli do přestavění mého posedu na kole. No a změnilo se úplně všechno, takže si teď po skoro 5 tisících ujetých kilometrech připadám jako bych byla na kole první týden. Ráda bych vám sem popsala hlášky, které při nastavování posedu padaly, ale něco se snad ani publikovat nedá!

Úterý, 12. 5.

Ráno pokus o běh na krosovém okruhu, teda jen dvě kola a dost. Pak jsme vyrazili do kavárny, na kafe a Pastel de Nata a já jsem tam zůstala na hlídce našich kol. Ostatní šli plavat nebo běhat a Nifťačky měly naplánovanou chůzi po pobřeží. Po chvíli mi obsluha donesla tenhle jahodový pohár, že prý jsem tam tak sama, tak aby mi nebylo smutno. Jaká náročná práce! 

Pastelaria Gelataria Caravela.

Odpoledne jsme vyrazili na kole do Olhos d´Agua, na pláž, zmrzku a krátké plavání. No a večer jsme se Scottem sledovali hokej, taková "chlapská" jízda.

Středa, 13. 5.

Brzy ráno jsme vyrazili na jízdu na kole se třemi statečnými z Nifty Fifty, těžší okruh a kopcovitý. Došlo i na vyčerpání na kopci i na moje hrozitánské zpívání, které ale evidentně pomáhá když někdo trpí do kopce. Někteří tvrdí, že to pomáhá kvůli tomu, že se mě klienti chtějí rychle zbavit, tak to rychle vyjedou nahoru. Nevědět že mám naprosto úžasný hlas, tak bych tomu asi i věřila.

Po tréninku na kole jsem zalezla do bazénu ve vedlejším hotelu, kde na mě čekal těžký trénink. Šel se mnou i spolubydlící Scott, který se teda jen válel na lehátku. Potom mi ale vyprávěl, jak bylo zábavné poslouchat lidi co leželi před ním a komentovali můj trénink...
 "Takhle rychle nemůže plavat celou dobu" 

"No a už zastavila"

"A už zase plave" 

"Už zase zastavila"

"Teď už musí být konec"

"Ty jo, a už zase plave"

Byla jsem asi skvělá atrakce. Po bazénu jsem si jen převlékla jiné plavky a vyrazili jsme na pláž, ostatní si zkoušeli surfování a já si šla ještě jednou zaplavat a taky něco nafotit.

Večeřeli jsme v restauraci. Dneska to ale bylo trochu akční už od samého začátku. Na cestě do restaurace jsem se zastavila u bankomatu v domnění, že vím přesně do které restaurace jdeme. Když jsem došla do restaurace tak jsem zjistila, že tam nikdo není. Všechno v pohodě, napsala jsem smsku abych zjistila kde jsme a šla jsem už do správné restaurace.
Jenže jsem trotl.
A spletla jsem si názvy a místo do té správné (Il Lamparo) jsem šla do jiné (Il Trio), však to všechno zní stejně! No nic, tak jsem šla do té druhé.
Cestou jsem se ale ztratila.
Já to nechápu, čtyři měsíce už chodím skrz tuhle marinu a stejně jsem schopná se ztratit. Pak jsem ale našla irskou hospodu a od té trefím všude, tak je jak maják. Takže asi po půl hodině jsem konečně dorazila za ostatními. Další pecka přišla o chvíli později. Seděla jsem na kraji dlouhého stolu, vedle kterého byl obrovský květináč. Najednou se z květináče cosi pohnulo. Obrovitánský šváb! A jakože obvykle kecám, tak teď nekecám, měl minimálně 5 centimetrů! Plus snad kilometr dlouhá tykadla! Snažili jsme se ho zastrašit, ale vždycky se mrcha vrátil zpět. Pak musel zasáhnout personál se slovy: "Nebojte se, ona je teď už pryč"
"ONA?" 

Takže to obrovské hmyzí cosi má i pohlaví? Každopádně ať ona nebo on, naši hosté JI pojmenovali Colin. A já změnila místo u stolu. Nechat se zabít obřím hmyzem je to poslední po čem toužím. Jinak jídlo bylo skvělé, jen jsem pořád sledovala kde se co hýbe. Po jídle jsme vyrazili do "majáku", tedy do irské hospody, tentokrát ale ve vší počestnosti a po dvanácté jsem byla doma.

Čtvrtek, 14. 5.

Čtvrtek je můj odpočinkový den od tréninku. Tento týden se nám neobjednali žádní hosté, takže moje dnešní jediná práce je ráno se rozloučit s naší skupinou Nifty Fifty a pak jsem měla volno. Vyrazili jsme na pláž Benagil s úžasnou jeskyní. Byl to skvělý den, jen válení se na pláži, plavání, fotky, prostě paráda. Večer jsem poprvé ochutnala thajské jídlo a ještě jsme vyhráli v hokeji nad Finskem. Jaký skvělý den!

Když si děti hrají... Nejprve jsem uplácala Hannah nová chodidla...

... a pak Philipovi novou přítelkyni.

Jeskyně Benagil.

Pátek, 15. 5.

Ráno jako již klasicky bazén, dneska to ale bylo docela kruté. Plavali jsme intervaly, hezky pěkně s draftováním. První plavala Hannah alias Fish, za ní Philip a za ním já. Já jsem teda měla ploutve, jinak bych jejich tempo nestíhala. I tak jsem měla co dělat a jejich intervaly v tempu "Easy, easy, hard" byly pro mě "Hard, hard, harder", naplavala jsem si ale nový osobáček za trénink - 4.2 km! 

Na dráze jsem jen zkusila pár okruhů na zkoušku a pak jsem se vrhla na fyzio cviky. Noha ještě není stoprocentní, tak to nechci moc pokoušet.

Odpoledne jsme vyrazili na kolo, jiný okruh než obvykle, ale taky kopcovitý. Dneska bylo ale fakt kruté teplo, je to ubíjející a náročné. Piji poctivě co to dá a stejně mám křeče v chodidlech, magnézium na to pomohlo, ale jen na půl hodiny a pak to bylo zpět. Koleno na kole ale drží, žádná bolest nebyla, tak jen doufám, že změna sedla a posedu pomůže. Z toho tepla mám fakt nějaké přehřátí, ještě večer mám ruce a obličej v jednom ohni. Před spaním přemýšlím, jestli si mám vzít do postele led abych usnula.

Sobota, 16. 5.

Dneska máme klidnější den, jen plavání odpoledne. Ráno jsme vyrazili do města na minigolf. Byl to snad nejhezčí minigolf, který jsem kdy viděla. Všude měli také palmové slunečníky, v kterých byly malé trysky s párou, v tom horku fakt osvěžující. 

Odpoledne jsme plavali v bazénu, zase intervaly a zase s draftováním. Pak jsem skoro ani nevylezla z bazénu jak mi protestovaly ruce! :-)
Dneska večer probíhala první večeře v rámci naší Kuchařské soutěže. Před pár dny jsme rozlosovali dvojice a dneska bylo první vaření Willa a Hannah. Nastavili laťku vysoko, ale my s Laurou se chystáme vyhrát!

Neděle, 17. 5.

Vyrazili jsme ráno v sedm, teda po sedmé, protože už v garáži se řešilo nefungující kolo. Nakonec ale všechno v pohodě, jen jsme po pár kilometrech museli zastavit a čekat na Scotta, který přivezl náhradní přední kolo pro Philipovo kolo. Dvě opravy kola během hodiny, začátek nemohl být lepší. Dneska tu bylo ale fakt vedro. Ocitla jsem se přímo v portugalském pekle. Až 40°C na slunku, což znamená, že já jsem umírala teplem už ráno v devět. Po padesáti kilometrech jsme zastavili na doplnění vody a trochu jsem se zmátořila. Pak začaly ještě větší kopce. 

Celou dobu jsem se snažila pořádně pít a hlavně si pořád polévat ruce, nohy a hlavu vodou. Stejně jsem ale trpěla úplně neskutečně, k tomu jsem měla zase křeče do chodidel, pomohlo trochu si povolit boty, ale stejně to nepolevilo úplně. Můj stav se čím dál víc zhoršoval, pak už jsem ani nemluvila, což je vždycky špatné znamení. V Benafimu jsem odmítla zastavit v kavárně, měli jsme před sebou už jen dva kopce, tak jsem to chtěla doklepat. Poslední kopec už si moc nepamatuji, jen jsem se chtěla dostat na vrchol a na chvíli si sednout. Tam jsem padla na obrubník, hlavu opřenou o kolena a nebyla jsem schopná se ani hnout. Philip mě začal chladit vodou (celé to na mě vylil), což pomohlo a pak jsem se na chvíli schovala v kavárně, kde bylo chladno. V tom jsem si uvědomila, že mám v dresu čokoládovou energy tyčku a z toho jsem měla hroznou radost. Pak jsem si ale taky všimla, že se úplně třesu a to mi přišlo hrozně zvláštní. Akorát ostatní z toho neměli radost a Philip mi kontroloval vidění a přemýšlel, zda zavolat pro auto. Jenže domů to bylo už jen kousek a hlavně po rovině nebo z kopce, tak jsem všechny přesvědčila že to v pohodě dojedu. Cestou zpět jsem pak dokonce i začala mluvit. 

Doma jsem měla studenou sprchu, pak jsem musela zůstat ve studeném bazénu pár minut, pak ještě jednou v bazénu a ještě jednou sprchu. Pořád se ale cítím jak s kocovinou. Myslela jsem, že prostě snáším teplo hůř a tím jsem si uhnala ten úpal, ale po konzultaci s ostatními jsme přišli na to, že jsem prostě nepila dostatečně ionťáky a hlavně jsem nejedla dost. 

Jinak jízda byla parádní, krásná panoramata. Klidně bych i něco vyfotila, kdybych neměla co dělat sama se sebou.

Večer jsme vyrazili na pláž, kde jsme měli večeři - kuře, hranolky a vegetariánské burgery pro vegoše. 

Hodiny za tento týden:

Plavání: 5h 30m

Kolo: 12h

Běh: 1h
Core: 30min

Celkem: 19h

Sedmnáctý týden

Pondělí, 4. 5.

Hned po ránu jsme skočili do bazénu ve vedlejším hotelu na klasický nácvik plavání v otevřené vodě, tedy sledování směru, obeplavání bójky, drafting apod. Pak jsem ještě ten den měla v plánu core, teda ale minutová plaňka mě asi jednou zabije, to je docela hard core.

Úterý, 5. 5.

Ráno jako již klasicky běh na krosovém okruhu. Nejprve jsem vedla skupinu při rozklusání (jasně, nejpomalejší vpředu, takže ostatní poběží rozumně), tak jsem běžela trochu rychleji, pro mě to tedy rozhodně klus nebyl. Po jednom odběhaném okruhu mě Philip zastavil, že prý trochu kulhám a dál bych běžet neměla. Já si teda jako kulhající nepřipadala, ale po tom pátku už radši neodmlouvám. 

Po krosovém okruhu byla na řadě kavárna. A poté plavání v oceánu. Dneska to bylo trochu jiné, naše hosty jsme odvezli na pláž Olhos d´Agua a odsud plavali směrem k naší obvyklé pláži. Čekala jsem na "naší" pláži na Hannah a spolu jsme vyrazili plavcům naproti. Zatímco jsem čekala, tak jsem si zkoušela body boarding, aneb svezení se na vlně až na břeh. Jednou se mi to i povedlo! Pak jsme plavaly kus od břehu, kde byly menší vlny, stejně jsem ale byla dost vystresovaná. Pořád se všechno houpalo jinak než obvykle, v jednu chvíli jsem měla krizi a křikla jsem na Hannah, že lezu z vody. Pak jsem ale zjistila, že špičkama dosáhnu na dno (byly jsme dál od břehu, ale profil břehu byl nízký), to mě trochu uklidnilo, tak jsem se tam chvíli jen tak vznášela, v duchu jsem si říkala: "Just keep swimming" a pomalu ale jistě jsem pak plavala zpět. Nakonec jsem byla ráda že jsem to překonala a zbaběle neprchala ven, i když to byl boj. 

Odpoledne jsem na kole nevyrazila s ostatními nahoru do kopců, ale rovinatější trať. Od naší fyzio jsem hned na začátku jízdy dostala kázání, že když mě koleno bolelo v neděli, tak to asi jen tak nepřestane bolet takhle rychle abych mohla v úterý jezdit do kopce. Kupodivu jsem poslechla a v Loulé to otočila zpět, to už ale bylo proti větru, tak jsem si aspoň trochu zamakala. Protože jsem byla po kole doma brzy, tak jsem si ještě skočila trochu potrénovat techniku do bazénu, v tom je ten triatlon super... Když člověk nemůže pořádně běhat a jezdit na kole, tak aspoň to plavání zůstává!

Středa, 6. 5.

Dneska mě v bazénu čekal náročný intervalový trénink, skoro jsem na konci ani nevěděla co s rukama. Pak jsem zkusila trochu vizualizace a představovala si, že jak to bude super až budu plavat to závěrečné vyplavání na 200m. Při posledních intervalech už ani tohle nezabíralo, tak jsem přemýšlela o tom, co budu jíst až dojedu domů. A to zabralo. Jídlo vždycky zabere. Představa ovocné mísy s ořechy a jogurtem způsobila, že poslední interval byl nejrychlejší.

Místo intervalů do kopce jsem jela zase rovinatější trasu, do kopce koleno protestuje, tak tohle byla rozumnější varianta. Do kopců jsem to jela opatrně, na rovině a z kopce jsem to ale valila co to šlo. Bylo to fajn, člověk si užije tu jízdu i sám, nemusí se pořád ohlížet a hlídat klienty, zase ale není za kým hákovat. Nakonec jsem ale stejně jela za těmi "svými" do kavárny neb se mi po nich stýskalo a cestou domů jsem si užila jízdu ve skupině. 

Dárek od našich hostů Jude a Karla. Už si nemusím psát tréninky na pouzdro od brejlí! 

Čtvrtek, 7. 5.

Příjezdy a odjezdy, jako vždycky. Akorát jsem dneska měla už ve dvě hodiny hotovo, což je jiné oproti jiným týdnům, to jsem z toho byla pak tak rozhozená že jsem musela jít se Scottem nakupovat a pak zalézt do sauny a vířivky abych to rozdýchala. 

Pátek, 8. 5.

V bazénu jsem se pokusila o nový CSS test, je to docela brzy, ten poslední byl minulý týden. Akorát jsem před tímto testem nebyla vyčerpaná z jiného plavání, pár dní před tím jsem neměla kocovinu a dehydrataci z kocoviny a vůbec jsem byla (trochu) rozumnější. Časy jsem zlepšila jen nepatrně, ale mám nové CSS tempo na 1:40! A z toho mám takovou strašnou radost. Je teda jasné, že ode dneška budou intervaly ještě krutejší, ale což, aspoň pořádná výzva. 

Na dráze jsem pak zkusila běh, ale po třech intervalech už jsem jen vyklusávala, nic tak razantně nebolelo, ale noha (tentokrát levá) není na 100% v pořádku tak jsem to nechtěla pokoušet. Je to k naštvání, ale pozitivní je, že rychlost tam snad pořád je, pokaždé jsem se při běhu musela brzdit abych neběžela rychleji a tepovka byla taky docela nízko, takže naděje furt je. Jen ty nohy nejsou... Odpoledne jsme měli první jízdu na kole s naší novou grůpou Nifty fifty - tréninkový týden hlavně pro ženské, v tom nejlepším věku (aneb jak říká naše babi: "Život začíná po padesátce"), které jsou nadšené do sportu. Jeli jsme jen několik kilometrů do města na zmrzku a pak zpět. Tempo bylo pomalejší než obvykle, ale zase se aspoň člověk pokochá okolím.

Sobota, 9. 5.

Ráno nácvik práce v depu, alias čtvrtá disciplína triatlonu. K tomu nějaké běhání, a hlavně jsem konečně nacvičila tu bláznivou létací veverku. Jen ji musím ještě párkrát zkusit než se k tomu odvážím na závodech...

Dneska jsem se viděla plavat na videu, je jasné že je ještě hodně co zlepšovat, hlavně záběr ruky vzadu, nedokončuji záběr a tak nějak tam ta ruka jen propluje a to je všechno. V bazénu jsme drtili hlavně techniku, na konci už jsem si fakt připadala jako že plavu! Jinak jsem si ale skoro u všech cvičení připadala že se topím. 

Neděle, 10. 5.

Dneska jsem se připojila ke skupině Nifty Fifty - deset ženských, já k tomu a můj šéf, který z nás všech pomalu ale jistě šedivěl. Měla jsem teda původně dovoleno jít na kratší rovinaté kolo, jenže představa toho, že v neděli si odjedu jen pár km a pak budu doma je hrozná, takže jsem vyrazila s Nifťačkama. 

Jeli jsme mikrobusem do Silves, zde trochu obhlídka města a hradu a pak byl čas na kafe v kavárně. Obhlídka byla fajn, vlastně jsem v Silves byla snad milionkrát, ale vždycky jsem viděla jen kavárnu č. 1, kavárnu č. 2 a to je všechno, tak bylo fajn vydat se i do neznámých uliček. 

Dostal mě, zmetek. 

Po Silves jsme jeli do Monchique, odsud pěšky 11.6 km na vrchol a zpět na oběd v restauraci. Cesta na vrchol byla místy dost náročná, ale ty výhledy nahoře za to stály. 

Krajina skoro jako u nás doma...

...až na ten oceán v dáli. 

V čele s naším řidičem mikrobusu, který se rozhodl, že nechce čekat sám dole v Monchique a vyrazil na vrchol s námi.

Olhos d´Agua, Philip jako dobrovolník na "zázračnou" depilaci nohou!

Z Monchique jsme jeli do Olhos d´Agua, naše Nifťačky si myslely, že mají po tréninku, že si tu dáme zmrzku a pojedeme domů. Pak jim Philip oznámil, že mikrobus odjel a že domů jdeme pěšky, cca 5 km (ve skutečnosti je to přes 8km). Ženské si na to daly zmrzku a pívo a vyrazili jsme, srandy bylo hodně, procházka po pobřeží je parádní, pak podél pláže a nakonec přes přírodní rezervaci. 

Poznala jsem, že chůze je snad nejvyčerpávající činnost, vůbec to neutíká a byla jsem z toho úplně hotová!

Na závěr jedna vrcholová s naší Nifty Fifty výpravou!

Hodiny za tento týden:

Plavání: 6:30

Kolo: 4:15

Běh: 1h
Core: 30min
Chůze: 5:30

Celkem: 17:45

Šestnáctý týden

Pondělí, 27. 4.

Ráno jsem si vyjela na kole na (nakupovací) výlet do Albufeiry. Cestou tam jsem se dokonce ani neztratila, to až cestou zpět. Celé jsem to ale pojala jen výletně, po včerejšku jsou nohy ještě zatuhlé, takže jen taková pohodička na vyjetí. Odpoledne už jen práce a taky trochu toho core, toho není nikdy dost.


Úterý, 28. 4.

Ráno jako obvykle jedeme na kole ke krosovému okruhu. Cestou tam říkám jednomu klientovi, že pokud budeme mít štěstí, tak cestou zpět potkáme stádo ovcí a koz. (odbočka v textu - což jsme pak taky potkali...)
Zkouším běh, docela to jde, noha nebolí dokonce ani při rychlejším kiláku, tak jsem ráda. Plavání v oceánu bylo super, žádné velké vlny takže se dalo i plavat a dost jsem si to užívala.

Odpoledne vyrážíme na kratší trasu na kole, jsem v nejpomalejší skupině a docela fest se začne ozývat pravé koleno. Fajn, levá noha bolí při běhu, pravá na kole, jsem komplet na náhradní díly. Když jsem ale lehce posouvala nohu na pedálu tak to trochu pomohlo, zítra ale asi žádné intervaly do kopce nebudou.
Jo, a tu máte ještě ty kozy! :-)

Středa, 29. 4.

Ráno valíme do bazénu. Ve dvanáct se zase scházíme na intervaly do kopce, už cestou tam se ale ozývá pravé koleno, tak to zalamuji v kavárně. Protože mi kamarád poradil, že na bolest kolene pomáhá šlehání kopřivami, tak se cestou do kavárny rozhlížím po okolí jestli náhodou nějaké nepotkám. Žádné tam ale nebyly. Když jsme tak zevlovali v kavárně na zahrádce tak jsem si  všimla, že jich tam roste hodně hned vedle nás. Dokonce jsem i vymyslela jak je pobrat domů - viz foto. A v tu chvíli se zrovna Laura snažila dostat za Georgem do domečku. Ano, někdy je těch aktivit až tolik, že nám z toho lehce hrábne.

Někdy ale vypadáme i normálně :-)












Hned po kole zkouším kratší běh, levá i pravá noha drží a tak nějak to vypadá v pohodě. Při chůzi do schodů se ale ozývá zase to pravé koleno. Po tréninku mám sraz s naší fyzio, která mi láskyplně týrá můj ubohý piriformis jejím loktem, z čehož mám samou radostí slzy v očích. Doma ještě pro sichr zkouším kůru s kopřivami, první šlehnutí člověk trochu váhá, přeci jen je to trochu masakr, ale pak už to ani necítíte.
Večer vyrážíme do restaurace a pak do Irské hospody. Tam (bohužel) chytám slinu na další a další pívo.

Čtvrtek, 30. 4.

Cestu domů z hospody vám snad ani popisovat nebudu, neb se stydím až se červenám jak jsem byla společensky unavená. Bylo mi totiž lehce špatně a viděla jsem záchodovou mísu zblízka. Jo jo, to co se mi stává maximálně jednou za tři roky.
Ráno vstávám abych dostála svým pracovním povinnostem, vypadám ale jako zombie (víc než kdy jindy) a jediným plusem je, že hosté s kterými se loučím mají taky ještě kocovinu. Můj stav se ale během dne vůbec nelepší, záchodovou mísu zblízka vidím ještě jednou odpoledne a pak ještě večer jako bonus abych si to dlouho pamatovala.
Za nechutnosti se omlouvám, ale prostě musíte vědět všechno. Z tohoto taky plyne ponaučení, že když se sportuje, tak se nemá pít...

Pátek, 1. 5.

Ráno plaveme v neoprenech v hotelovém bazénu, je totiž státní svátek, i tady mají svátek práce. Daří se mi plavat trochu něco jiného, než bylo v plánu čímž naštvu trenéra Philipa. Jo, někdy mi dělá problém poslouchat.
Odpoledne vyrážíme na kolo, koleno bolí do kopce, ale po chlazení zmrzlinou už je to v pohodě. Akorát je dneska fakt vedro k padnutí! Musela jsem si dát dva magnéziové pytlíčky aby mi polevily křeče v chodidlech. Teploměr ukazoval 35°C na slunku.


Sobota, 2. 5.

Dneska máme místo nácviku přechodů v depu zase plavání v oceánu. Zatím asi nejlepší ze všech, fakt mě to bavilo, nebyly velké vlny, teplota byla fajne a celkově to bylo takový parádní.
Odpoledne trénink bazénu, tam zkouším další CSS test. Časy se nezlepšují, čas CSS na 100m jo, stejně mě to ale štve.

Neděle, 3. 5.

Monchique! Akorát bez časovky na Foiu. Po příjezdu do Monchique jsem ani nemyslela na to, že bych jela časovku. Koleno se ozývalo cestou nahoru docela dost. Kolo jsem nechala v restauraci a jela jsem nahoru v autě abych cestou udělala nějaké fotky těm co jeli časovku.
Domů jsem to nějak doklepala, ale pak jsem musela poctivě chladit a protahovat. Jen doufám, že to na příští týden už bude lepší. 

Fotek tu z tohoto týdne moc nemáte, polepším se, fakt :-) Tento týden můžete čekat recept jako bonus!

Hodiny za tento týden:

Plavání: 5h

Kolo: 11:30

Běh: 1h
Core: 30min

Celkem: cca 18h