Patnáctý týden

Pondělí, 20. 4.

Ráno trénujeme plavání v otevřené vodě, akorát jsme zase v bazénu ve vedlejším hotelu. Pak následuje práce, příprava na další týden.

Aktualizace našeho seznamu hostů - pro kuchaře. Kafe nesmí chybět :-)

Odpoledne se snažím vypadat jako hosté v našich apartmánech a vorvaňovitě si lehám na lehátko k bazénu. Akorát nevydržím ležet jen tak v klidu, tak k tomu poslouchám přednášku z fyziologie - fyziologické aspekty silniční cyklistiky. Tak aspoň se učím něco, co mě zajímá.


Úterý, 21. 4. Halfironman

Dneska máme v plánu halfironmana. Teda necelého, ale zabrat nám to dalo všem. Nejprve cca 2km plavání, z pláže Olho d'Agua k "naší" pláži Praia Falesia.
Zatímco jsem čekala než ostatní přijedou k výchozí pláži, tak jsem udělala pár fotek a nápis v písku.

Praia do Olho d'Água.

Náročná práce tohleto...

Hotovo!

Skupinová před plaváním.

Dneska jsem byla doprovod plavců, nejprve jsem je sledovala z útesu, kde jsem se proplétala po malých cestičkách a pak podél pláže. Mezi počítáním hlav jsem si nadšeně bosá běhala ve vodě, noha nebolela takže super. Poté následovala zastávka na kafe v naší oblíbené kavárně, tam jsme si nafasovali výživu, doplnili tekutiny a mohli jsme vyrazit na kolo. Z trasy, kterou jsem měla jet, jsem byla lehce nervózní, všeho všudy jsem tam jela jen jednou a to ještě v únoru. Na malé papírky jsem si sice napsala kudy máme jet, ale stejně jsme se nehorázně ztratily. A pak ještě jednou a znovu až jsme se dostaly do São Brás de Alportel, kde jsme se taky mockrát ztratily než jsem konečně našla cestu do Barranca.

Dámská jízda s Ali.

V Barrancu žádná zastávka na kafe nebyla, neb dnešek měl být trénink na závod, takže žádné kavárny (kromě té ráno). Zpátky jsme nejely domů, ale ke krosovému okruhu, kde byl v plánu 30ti minutový běh. Já si zkusila jedno kolo, tedy 2km, noha se zase ozvala, tak jsem toho pak radši nechala.

Středa, 22. 4.

Dneska skoro u všech převládá únava. Ráno teda jedeme do bazénu, ale nic náročného. V poledne máme sraz na obvyklé intervaly do kopce, i ty ale redukujeme na menší množství. Já dávám jeden lehce a pak zapadnu do kavárny. Večer zase večeříme venku v restauraci, pak je na řadě irská hospoda. Se Scottem se vydáváme na průzkum a nacházíme ještě jednu irskou hospodu s kapelou snad ještě lepší než v té první. Akorát po půlnoci valím domů, představa postele vyhrává.

Čtvrtek, 23. 4.

Příjezdy a odjezdy, jako vždycky, skočíme rovnou na pátek!

Pátek, 24. 4.

Ráno plaveme v neoprenech v hotelovém bazénu, odpoledne se jede páteční klasika se zastávkou v kavárně na čokoládové mléko a Pastel de Nata. Akorát na mě cestou do kopce zaútočil pes, který mi chtěl ukousnout kus lýtka. Zařvala jsem na něj zběsile a ten posera zbaběle utekl. Akorát jsem polekala celý náš peloton, neb jsem jela vzadu a nikdo o psovi nic nevěděl, dokud jsem nezařvala. Po kole zkouším běh, jen tak na jeden kilometr, jestli to půjde nebo ne. Jde to :-)

Sobota, 25. 4.

Ráno jsem se začetla mezi psaním blogu (který teda finišuji až dneska, v pondělí). Odpoledne vyrážíme do bazénu, ten je ale zavřený, takže znova do bazénu v hotelu a znova v neoprenech. Dnešní trénink byl náročný a ještě jsem u toho (zase) zmatlala všechna čísla co jsem měla plavat. Já prostě nemám mozek na čísla. Když jsem konečně pochopila jak to mám plavat, tak jsem byla naprosto vyflusaná. Ale co, hlavní je: JKS - just keep swimming!

Neděle, 26. 4.

Cestou do Silves jsem se snažila být hlavně vpředu pelotonu, ani nevím proč, prostě to tak nějak vždycky vyšlo. Hlavně jsem taky ráno neměla kafe, tak jsem se těšila do kavárny v Silves. Odsud jedeme novou trasu, na téhle jsem ještě nejela, je to tam nádherný a dokonalý, nečekala jsem že může být nějaká cesta ještě hezčí než ta původní, kterou mám moc ráda.   

A do kopce! Foto: Laura

Ještě jedna do kopce. Foto: Laura

Panoramata I. Foto: RK

Panoramata II. Foto: Laura

Laura, aneb když někomu hrábne.

Panoramata III. Foto: Laura

Akorát je to cesta náročnější, delší a s větším stoupáním, do Monchique to je pak "menší" kopec 20km stoupání v kuse. Během kopce mě chytají menší křeče do chodidla a obou hamstringů, ale nic hrozného, jet se s tím pořád dá. Nahoře v Monchique do sebe sypu magnézium, na křeče to pomáhá spolehlivě. Časovku jsem si zkusila, ale dnešní počasí na osobáky moc nebylo, zaostala jsem za svým nejlepším časem o celé tři minuty. 

Trochu marast. Foto: Laura

Ostatní ze skupiny mi oplácejí rychlé tempo ráno a po cestě do se mě snaží zničit. Jedeme z kopce proti větru neskutečnou rychlostí, tepy mám kolem 174, z kopce! A tady už mi trošku začíná krize... V Silves stavíme na kafe a doplnění vody do lahví, tady ještě úsměvy jsou, pak už ne. 

TTH gang. Foto: Laura

Má krize se ze Silves rapidně zvyšuje. Zatímco ostatní si vzali Extreme (prášek do pití, koňská dávka kofeinu), tak já se snažím držet tempo, ale pomalu uvadám. Extreme jsem s sebou neměla a i kdybych ho měla, tak bych si ho stejně asi nevzala, protože s takovou dávkou kofeinu bych nespala. Nakonec se po cestě rozdělujeme, část pelotonu vpředu, a my s Philipem a Mikem vzadu. Bylo mi hrozně, snažila jsem se do sebe dostávat pravidelně nějaké pití a jídlo, ale nemohla jsem se dočkat až budu doma. Až tak deset kilometrů před domovem jsem si uvědomila, že mám v kapse čokoládovou energy tyčku a měla jsem z toho radost jak malé děcko. Při jednom menším sjezdu na mě vystartoval zuřivý pes, v  tu chvíli jsem ale neměla vůbec žádnou energii ho nějak odehnat. Bála jsem se víc o tu čokoládovou tyčku než o lýtko. Po čokoládě už bylo všechno dobrý, ale na přechodový běh jsem se vykašlala... 

Po grilovačce jsem zapadla do postele už po osmé hodině, akorát... jsem nemohla usnout. Dnešní nadměrná dávka kofeinu si vybírá svou cenu a ještě v jedenáct večer jsem čučela do stropu, srdce mi bušilo jak kdybych právě doběhala a čekala jsem až usnu. Vzít si dneska Extreme tak asi nespím celou noc. 

Dneska jsem se ale naučila jednu důležitou věc: není hrdina ten, kdo valí na milion wattů na začátku, ale ten kdo všechny dovede domů...

Hodiny za tento týden:

Plavání: 4:30

Kolo: 12:45

Běh: 30min
Core: 20min

Celkem: cca 18 hodin

Čtrnáctý týden

Akční motokáry, pořád bez tréninku a s nemocí, road trip až k hranicím se Španělskem a nedělní jízda na kole. To vše v tomto týdnu...

Pondělí, 13. 4.

Motokáry. Tohle je týmová aktivita, na kterou jsem se ani moc netěšila. Bylo mi jasné, kdo zas bude poslední a navíc mi nebylo úplně nejlépe. A co je hlavní - je to řízení! Já vím, že to není auto, ale prostě je to řízení. Tentokrát jsme byli v Almancilu, okruh byl venku a větší než ten posledně. Měli jsme 10 minut rozjízdy, 5 minut kvalifikace na závod a pak 2x 20 minut závod. Během rozjízdy zase jedu jak nějaká babča neb řízení mi prostě nejde. Po kvalifikaci ale nekončím jako poslední, nýbrž předposlední - Lynn měla problémy s její motokárou, proto jsem předposlední. Při závodě mě to ale nakonec začne bavit a po pár kolech Lynn předjíždím a jsem celá šťastná, že už nejsem poslední. Párkrát mi při zatáčení i pneumatiky podklouznou a to mě baví ještě víc, takže nakonec řežu zatáčky všechny, teda až na tu první, tam si pořád dávám pozor. Asi to bude všemi těmi paraleny v mém těle, dokonce i řízení mě baví! Nakonec se mi daří předjet i Scotta, takže docela úspěch. Největší úspěch je ale vítězství Laury nad všema chlapama, kteří machrovali, že ji porazí!

Úterý, 14. 4.

Dneska mám pozorovací "službu" na pláži. Na krosový okruh jedu s ostatními, na běh to ale zatím není, cestou na kole jsem tam málem plíce nechala.
Jsou docela vlny, takže jsem docela i ráda že jsem nahoře. Všichni se převléknou do neoprenů, krátká rozcvička na pláži a valí do vody. Zatímco se rozřazují do skupin, já mám nahoře trable s policií. Páni policajti portugalští přijeli na parkoviště, kde jsme měli všichni kola a začali na mě mluvit cosi portugalsky. Potom, co jsem jim vysvětlila že na mě musí anglicky, se mě začali vyptávat, kde jako jsou lidi od všech těch kol. Ukázala jsem jim dolů do vody, že šli plavat, načež mi bylo oznámeno že kola stojí na špatných místech na parkovišti, že je musím přesunout o dva metry dál. A tam už to bude v pořádku. No jo, tak proč ne, že jo, aspoň se nenudím.

Po cestě zpět jsem na kole zase moc nestíhala, holt to na trénink ještě není. Po obědě lehám do postele dokonce dobrovolně, jen abych už co nejrychleji byla zpět v tréninku.




Dnes si Scott dojel pro nové surfové prkno, co je ale zajímavější, je tohle: SEX WAX!
Z toho jsem málem lehla :-) aneb: "The best for your stick!"

Jinak je to vosk na přední část prkna, ne to, co myslíte...




Středa, 15. 4.

Dneska to není ani na bazén, ani na intervaly do kopce. Vyrážím tedy se Scottem a Lynn na další road trip. V malém městečku Cachopo si dáváme zastávku na kafe, Scott a Lynn se zakecávají s majitelkou v portugalštině, mně pak tlumočí do angličtiny. A zase si všichni myslí, že jsem jejich dcera. Jo jo, my jsme taková malá familie. Po výjezdu z Cachopo usínám v autě, když se probudím, tak už jsme u řeky v městečku Alcoutim. Scott mi ukazuje, že za řekou je Španělsko. Člověk si chvíli pospí v autě a už je skoro v cizí zemi :-)

Za řekou je Španělsko.

Kostelíček s šílenýma kočkama (ty ale mezitím zdrhly).

Umění... to je vidět něco i tam, kde jinak nic není, že jo?

Nejprve procházíme městečko a pak si dáváme oběd u řeky, akorát tu nemají nic pro vegetariány. Po chvíli smlouvání mi ale vymýšlejí zeleninovou polévku, takže nemusím jíst trávu okolo nebo suchý chleba. Hned při výjezdu z Alcoutimu se ztrácíme, jsme na prašné cestě, která je v Lynnině mapě jako silnice, v mojí mapě není pro jistotu vůbec a když se dostaneme na křižovatku, tak máme na výběr ze šesti různých městeček. Bohužel ani jedno městečko není v našich mapách. Ale je to tu hrozně hezký, tak nám to vlastně ani nevadí. Trochu bloudíme a nakonec nacházíme silnici, kterou jsme chtěli - podél řeky na jih, pak pro jistotu bloudíme ještě jednou, už směrem domů.

Uprostřed ničeho.

Skalní růže. 

Lynn s úsměvem na tváři a kytkou na hlavě.

Večeři máme venku, pak ale valím rychle domů, dneska žádná chlastačka, ke všem těm paralenům v mém těle by to asi nebyl moc dobrý mix. Vlastně ani nevím kdy naposled chlastačka byla. Tomu říkám rozumná sportovkyně! :-) Pravý důvod je ale ten, že jakmile při pití "chytím slinu" tak nevím kdy přestat a pak to taky může skončit na traumatologii apod.

Západ slunce v marině.

Čtvrtek, 16. 4.

Příjezdy a odjezdy, tentokrát vše bez zpoždění. Pro představu - první transfer v 6:50, poslední příjezd 19:40, takže v pohotovosti celý den, ale což, baví mě to, takže si nestěžuji :-)

Pátek, 17. 4.

První "trénink" v bazénu, spíš jen takové šolíchání ve vodě, jestli ještě vůbec umím plavat a jestli mi plíce budou stíhat. A šlo to, takže super. Jelikož nám Lynn zítra odjíždí, tak jsme měli rozlučku na pláži, jen náš gang, západ slunka, pívo a víno a kuřecí stehýnka - plus bezmasé burgery pro vegoše... Moc hezké to bylo.

Piknik na pláži.

Sobota, 18. 4.

Snažím se odpočívat ať můžu jet zítra na kolo do Monchique. Odpoledne zkouším zase bazén, trochu víc než včera, ale ne nijak rychle. A jde to. Pořád vím jak plavat a netopím se, takže úspěch.
Po večeři hrajeme skvělou hru Dobble. Znáte? Neznáte? Je to super hra, více o ní zde: http://www.dobble.cz/ Pro mě je to teda občas složité, neb si v rychlosti nevzpomenu na nějaká anglická slovíčka. Philip se snaží říkat vše v češtině (podle návodu na obrázcích), občas mu teda nerozumím, ale slovo "kytka" se ujalo u všech, prý to zní jako KitKat :-)

Neděle, 19. 4.

Juchuuu, kolo! Ze začátku teda jedu vpředu, ale tepy mám hrozně vysoko, tak vymýšlím náhradní plán - pokud se nebudu v Silves cítit na 100% v pořádku, tak pojedu jinou trasu. Tak jsem taky udělala, přičemž jsem se celkem ztratila jen 3x, to není tak špatný. Jela jsem směr Portimão, cestou jsem našla ceduli do portugalského Decathlonu, tak jsem následovala cedule až do nákupní zóny v centru města.

Všechny cesty vedou do Decathlonu.

Decathlon Portimao.

"Moje" oddělení :-)

Vypadalo to tam úplně jako v Liberci, teda až na surfovací prkna na testovačku, ta u nás fakt nemáme. Z Decathlonu jsem následovala cedule "Praia da Rocha", tedy na pláž. A byla to dobrá volba, předtím jsem si nakoupila kotel ovoce jako oběd a pak jsem se jen válela na pláži s kolem za sebou, ovocem před sebou, pískem pod zadkem, nádhernou pláží okolo a k tomu jsem poslouchala moře, může být něco lepšího?

Praia da Rocha.

Oběd. A stačilo i na svačinu.

Spokojená po obědě.

Druhá část pláže.

Cestu zpět jsem našla překvapivě snadno, zase jsem následovala cedule směr Decathlon a odtud už jsem se nějak vymotala na cestu zpátky. Celkem najeto přes 130 km, to po nemoci asi není ideální, ale jela jsem na hodně nízké tepy, do kopce na nejlehčí převod, jen taková užívačka :-)
Večer jsme měli zase naší klasickou grilovačku na střeše při západu slunka. Skvělé zakončení týdne a příští týden už snad trénink naplno!

Hodiny za tento týden:

Plavání: 1:45

Kolo: 5:40

Běh: 0
Core: 30

Celkem: necelých 8h

Třináctý týden

Obvykle je třináctka moje šťastné číslo, tento týden ale není zrovna nejšťastnější. Kromě starého zranění na noze mě skolila nemoc. Nezbývá než doufat, že to je ten nutný odpočinek, po kterém to zase poplave, poběží a pojede rychleji než předtím. 

Pondělí, 6. 4.

Velikonoční pondělí.
Jelikož je státní svátek a všude mají zavřeno, tak i bazén je zavřený. Náhradní plán je zase ve vedlejším hotelu, v bazénu a v neoprenech. Když dojdu domů z plavání, tak už na mě čeká Scott s pomlázkou. Teda nejen Scott, dokonce i Lynn se rozhodla uctít naší tradici a tak mě tu s pomlázkou naháněli oba. Tak trochu netradiční Velikonoce.

Úterý, 7. 4.

Mám špatný den od samého rána, k tomu jsem ještě ani na krosovém okruhu neodběhala co jsem chtěla, ozvalo se staré zranění a radši jsem už neběžela nic. Nálada pod psa.
K tomu všemu je dneska docela vichr, moře rozbouřené, takže jsme ani neplavali, jen vždycky někdo z trenérů zalezl kousek od břehu a ostatní si trénovali vstup do vody, obeplavání bójky a plavání zpět ke břehu. Jediný fígl je v tom, že bylo zapotřebí zalézt do vody o kus dál proti proudu, jinak všechny odnášel proud až kamsi do Albufeiry. Já jsem vlezla do vody 2x a to na pár sekund, dobrovolně se do obří pračky vrhat nemusím, na sprint triatlonu mi to stačilo.
Odpolední kolo bylo lepší, tedy hned na začátku jsem musela trpělivě vysvětlovat, jak se řadí na kole, pak pořád hlídat jestli všichni pijí dostatečně, kdy naposled jedli atd. Potom se mi ale v palici rozsvítilo a uvědomila jsem si, že tomu vlastně není ani tak dávno a já sama jsem nevěděla, jak se na té silničce řadí a kdy a co vlastně mám jíst, kolik toho vypít apod. No a po tomhle poznání jsem si jízdu začala pořádně užívat. Z kavárny dolů jsme jely jen ve dvou a nakonec to byla snad jedna z nejlepších jízd. Celou cestu jsme prokecaly a bylo to fajnové, nakonec se mi parťačka přiznala, že do té doby ujela max. 20km, dneska rovnou přes 70km!

Středa, 8. 4.

Ráno jsem si dala super trénink v bazénu, kdy jsem si až po třech odplavaných intervalech uvědomila, že plavu 100m místo 200m. No jo, čtyři pětadvacítky, nebo osm pětadvacítek, když je někdo na matiku trotl jako já, tak to je těžké počítání. Tak jsem si k tomu ještě dvě dvoustovky přidala, abych si to pamatovala pro příště.
Doma rychlá sváča a jeli jsme na kolo, tentokrát intervaly do kopce. Dneska ty kopce ale nebyly zadarmo. Venku chčije a chčije a do toho silný vítr, přesně taková kombinace, kterou na jízdu na silničce fakt nechcete. Měla jsem jet deset intervalů do kopce. Jo, je to hodně.
Taky jsem tomu nevěřila a před pár dny se ptala, jestli to náhodou není nějaká chyba v tréninku. Není, mám jich dát deset. První byl lehce, další byly vždycky v pořadí: těžší převody, ve stoje, normálně. Tohle celé třikrát aby jich celkem bylo deset. Přiznám se vám, měla jsem tam svoje chvilky kdy se mi cestou nahoru fakt chtělo brečet, o tomhle jsem zatím jen slýchala od ostatních, dneska to bylo na vlastní kůži. Ve stoje jsem teda ani náhodou nedala celý kopec, tak jsem střídala jízdu ve stoje a v sedě, nejsem (zatím) superžena. Když jsem odjela pět intervalů, tak ostatní odjeli domů, takže jsem tam kroužila sama. Naštěstí jsem uposlechla pokynů od kamaráda, abych se taky občas něčeho najedla, což se ukázalo jako rozumná volba. Při šestém výjezdu do kopce na mě vyběhnul pes, sotva jsem se držela na kole a fakt jsem to nečekala, najednou jsem se ale rozjela rychleji, což bylo fajn. Zároveň mi stoupla tepová frekvence skoro na maximálku, to už moc fajn nebylo. O kus dál mě málem sejmul v zatáčce autobus, který si naneštěstí trochu víc najel do zatáčky a asi nečekal, že tam pojede někdo z druhé strany. Všechno ale dobře dopadlo a já mohla jet další kopce nahoru. Při devátém výjezdu na mě vyběhnul ten samý pes, zase jsem roztočila nohy víc než předtím a zase jsem z toho měla skoro maximálku. Na poslední kopec jsem se připravila na toho pošahaného portugalského divokého psa. Jela jsem s flaškou v ruce, připravená na něj zaútočit vodní sprchou popřípadě ještě doplněnou o zuřivé štěkání, pes se ale neukázal. Posera.
Po odjetí intervalů jsem šťastně zapadla do kavárny na horkou čokoládu, mezitím se rozpršelo ještě víc. Při cestě domů mi v jedné zatáčce trochu nefungovaly brzdy, takže jsem místo zatočení udělala jakýsi elegantní oblouk kamsi mimo silnici, ale nic hrozného, jen mě to trochu překvapilo, to přiznávám. Po dojetí domů jsem ale byla fakt šťastná že jsem to dala i v hnusném počasí, proti větru a nervově skoro na dně :-)

Čtvrtek, 9. 4.

Klasický čtvrtek, jen trochu náročnější o stávku francouzských dispečerů, neb všechny lety byly zpožděné. Všechno špatné ale k něčemu dobré, aspoň jsem našla vychytanou aplikaci na telefon, pomocí které můžu sledovat lety všech našich hostů, takže jsem aspoň v obraze. Před posledním příjezdem jsem si odskočila do vedlejšího hotelu na trochu té páry a bublinek, abych se taky trochu zregenerovala.

Pátek, 10. 4.

Ráno se v bazénu opět ukázala má (ne)schopnost na čísla. Asi jsem si ráno ještě v polospánku špatně opsala plavecký trénink a krom jiných intervalů jsem si dva omylem přidala. Fakt jsem to plavala celkem dlouho, ještě jsem si říkala, že mám nový naplavaný rekord a že toho bylo dneska docela dost. Až doma jsem zjistila, že za to zase můžu já, že jsem zase něco zmatlala dohromady.
Po bazénu jsem se pokusila o běh na dráze. Nedopadlo to. Noha pořád protestuje. Čas strávený s fyzio cviky jsem nejméně ztrojnásobila, po rolleru se taky válím pořád, tak snad to už bude lepší.
Odpoledne vyrážíme na kolo, tentokrát tu máme hlavně studenty z Oxfordského triatlonového klubu. Ještě než jsme vyjeli tak jsem byla okouzlena kolem jednoho ze studentů. Tady je:

Dimond bike. Na cenu ale radši nekoukejte, u toho jsem málem spadla ze židle. Teda ne že bych takové kolo chtěla, ale je to něco jiného než co jsem doposud viděla, takový hybrid a fakt mě to zaujalo. Jen ta kola by se tam hodila jiná.
Zpět k cyklo-tréninku. Dneska jsem v nejpomalejší skupině, kdo by se taky při pátku honil. Zjistila jsem jednu důležitou věc: když mám vlasy do dvou culíků, tak mi výrazně (ale opravdu výrazně) klesá maximální rychlost z kopce. Kdo by to byl řekl, že jo? Dneska jsem měla max. rychlost jen 59.2 km/h, minulý týden 67.3 km/h. Asi to vůbec není aerodynamické a zpomaluje mě to. Jaká novinka. Na tohle jsem měla psát diplomku! 

Sobota, 11. 4.

Už ráno po probuzení mi není nic moc. Chraptím jak po prochlastané noci a klouby mě bolí při každém pohybu. Takže žádné plavání a žádný běh. Poctivě se snažím po obědě spát abych mohla zítra na Monchique, moc to ale nepomáhá.
Když už sama nemůžu fyzicky fungovat, tak aspoň sleduji výkony druhých, dneska rovnou ze tří různých koutů:
Petr Vabroušek - maraton na severním pólu, teplota -29°C - první místo!
Radek Brunner - MS 24 hodin v Turíně, 25. místo - 239,65 km!
No a nakonec Jitka z Dailymile, alias Máma v běhu (Jíťy report si můžete přečíst zde: http://mamavbehu.blogspot.pt/2015/04/brdska-stezka.html) na Brdské stezce - 50 km, 3. místo v kategorii!

Neděle, 12. 4.

Ráno je mi na nic. Je mi jasné, že v tomhle stavu nedám ani první kopec, natož 160 kilometrů, dělá mi problém už jen vyjít pěšky do prvního patra. Nechce se mi ale být celý den v posteli, tak vyrážím se Scottem a Lynn do města, potřebují nakoupit, předtím si dáváme krátkou procházku po pláži a hlavně se taky stavujeme v lékárně abych si mohla koupit nějaká ta léčiva. Štve mě to. Měla bych být na kole a utrácet za kafíčka, zákusky a oběd v Monchique a ne si kupovat kdejaké (s prominutím) srajdy a čekat kdy mi tělo zase začne fungovat. Na druhou stranu vím, že to musím brát i trochu s nadhledem. Tak si aspoň odpočinu, můžu dneska něco popracovat a udělat do školy. Zde jsou aspoň nějaké fotky z pláže, když už jich tu není dost za celý týden...

Všichni mi vždycky říkali, že chodím jako kachna. A ono asi jo! 

Hodiny za tento týden:

Plavání: 3:45

Kolo: 8:40

Běh: 45 min
Core: 30 min

Celkem: 13,5 hodin

Dvanáctý týden

Zase kratší příspěvek, na příští týden se ale budu snažit, fakt :-)

Pondělí, 30. 3.

V bazénu máme nácvik plavání v otevřené vodě. Tento týden tu máme naplněnou kapacitu hostů, takže plavání v bazénu je občas skoro jako závod. Po bazénu dokončuji příspěvek na blog a snažím se dát všechno do kupy na čtvrtek a další příjezdy hostů.

Úterý, 31. 3.

Jako každé úterý, první je na řadě běh v krosovému okruhu. Hned ráno ale zjišťujeme, že jedna triatlonistka má píchlou duši, tak měním za novou a pak spolu vyrážíme za ostatními. 

Po rozklusu jsem měla běžet 3 okruhy stanoveným tempem, u toho posledního jsem si pořád opakovala: Shut up legs (jak by řekl kamarád z dailymile), stejně jsem ale byla po běhu docela kaput.

Při plavání v oceánu jsem poprvé měla na starosti svou skupinku. A je to dobrý, nikdo se neutopil.

Odpoledne jsme vyrazili směr Barranco do Velho aneb jak říkají čeští triatlonisté: Beránek, prý to zní podobně :-) Cestou se daří píchnout další triatlonistce, tak měním ten den podruhé, aspoň uplatním nějaké zkušenosti z bývalé práce servisačky. 

Jeli jsme ve druhé skupině, a to docela svižným tempem, do kopce jsem ráda jela s posledními klienty, aspoň jsem si trochu odpočinula. Dneska je teplo, a to hodně. Preventivně jsem do sebe lila jednu flašku tekutin za druhou, stejně jsem ale do kopce měla zase křeče do chodidel. Jak je vidět, teplo snáším hodně špatně, spíš bych si mohla dát Ironmana na Severním pólu než na Havaji. 

Po kole jsem ještě vyrazila na kratší běh, zase jen dva kilometry.

Středa, 1. 4.

Ráno valíme do bazénu, tam mám rychlejší trénink, ke konci už skoro nevím jak plácat rukama. Ve dvanáct máme sraz na intervaly do kopce. Je zase neskutečné teplo, 27°C ve stínu, necelých 37°C na sluníčku! Kopce mám ráda, ale dneska jsem ten proklatý kopec vyjela jen jednou a pak jsem trénovala odpočinek v kavárně. Jen představa, že u nás sněží zatímco já se tu vařím zaživa, je fakt zvláštní. 

Večer jsem nevyrazila s ostatními ven, zítra musím být použitelná v 6:50, takže nehrozí žádné ponocování. Mým spolubydlícím ale přijely jejich portugalské kamarádky, takže mám s nimi společnou večeři. 

Moje jídlo je teda vegetariánská verze dole, ne ty krevety. Portugalské kamarádky mých spolubydlících jsou super, snaží se mě naučit nadávky v portugalštině (ty sem ale samozřejmě psát nebudu), dohodit mi syna jedné z nich a ještě mě opít.

Čtvrtek, 2. 4.

Příjezdy, odjezdy, vítání hostů, loučení se s hosty atp. Mezitím trocha core na půl hoďky a odpoledne jsem si odskočila do vedlejšího hotelu, na trochu odpočinku v místním Spa.

Pátek, 3. 4.

Je státní svátek, takže bazén je zavřený, což jsem se dozvěděla pozdě, tak místo bazénu vyrážím běhat. Jedno místo mě tu přitahuje jako magnet, stejně jako tam u nás přehrada Černá Nisa, tady je to trailová stezka na pobřeží a taky pláž kam chodíme plavat každé úterý. Po běhu na stezce jsem neodolala a zaběhla jsem si na pláž, tam jsem sundala boty a zalezla po kotníky do vody. Bylo to parádní, jen pozorovat vlny, poslouchat moře a nechávat si nohy ošplíchávat vlnami. Akorát jsem si pak musela stanovit čas odchodu, jinak bych tam stála ještě hodně dlouho. 

Odpoledne jsme vyrazili na tradiční páteční okruh, akorát nám zrovna přijeli nějací výkonní hosté a i když jsem byla ve druhé skupině, tak je to na mě docela masakr. Do kopců funím s tepy kolem 170, ale sjezdy si užívám, jen občas marně hledám další převod - a to myslím jak z kopců, tak i do kopců. 

Sobota, 4. 4.

Celý den se snažím vyřídit nějaké resty do školy, ale moc se mi to nedaří. Odpoledne vyrážíme do bazénu, při tréninku se snažím být vždy o něco rychlejší než ta protivná pípající věc, což se daří. Asi bych si měla znovu udělat CSS test, třeba jsem o něco rychlejší.

Neděle, 5. 4.

Dneska Monchique není... Teda je, ale já jedu s dvěma klienty kratší trasu, mezi 80-100km. Nevyrážíme ani tak brzy ráno, takže se mi daří ještě před jízdou pořešit věci do školy.
Při jízdě do jednoho kopce najednou jednomu triatlonistovi zachrastilo kolo a zůstal stát u kraje. Původně jsem si myslela, že asi spadlý řetěz, takže klasika, ale když jsem na to koukla, tak jsem zjistila, že má celou přehazovačku urvanou. Teda ne přímo urvanou, ale vyšroubovanou. Naštěstí jsme s sebou měli multiklíč, takže jsem byla schopná přehazovačku zpět našroubovat. Nejprve jsem teda musela zadní kolo úplně sundat a přehazovačku s řetězem vyprostit z výpletu kola, trochu hlavolam, ale vyšlo to a po pár minutách jsme mohli jet dál. Ruce jsem měla jako prase, takže klasika, stejně jako loni v Decathlonu. Když vám pak host řekne: "Renata, you are my hero!" tak mi ani ty zaprasené ruce nevadí. Pak jsem teda spravovala ještě jednou, opět tu samou přehazovačku a pak po obědě ještě jednou, tentokrát přesmykač. Všechno na tom samém kole, až jsem si říkala, že jsem ráda za tu svou těžkou, ale spolehlivou silničku Zivu. Jízda s chlapama ale byla super, i když se občas spolu zakecali a musela jsem je popohánět k rychlejšímu tempu, ale jinak jsme si dali dobrý trénink.

Jenže to nebylo obvyklých 160km, tak jsem pak ještě vyběhla na delší běh, místo klasického přechoďáku na dva kilometry jsem si jich zaběhla deset. Tempo nijak rychlé, ale kdyby se mi povedlo mít takové tempo při půlželezňákovi, tak budu naprosto spokojená.
Večer jsme měli grilovačku na střeše, vegetariánské burgery jsou naprosto luxusní a to i když je tu jím každý týden, pořád si je užívám stejně. Dokonce se mi dneska povedlo uplést pomlázku! A ještě jsme od našeho šéfa Philipa dostali Creme eggs, ty jsem neměla dobrých pět let, to je skoro jako Vánoce, ne Velikonoce! Je teda fakt, že doma to jako Vánoce vypadá, se vším tím sněhem...
Tak uvidíme jaké bude Velikonoční pondělí! :-)

Hodiny za tento týden:

Plavání: 4h

Kolo: 11h

Běh: 3:30
Core: 30min

Celkem: 22,5 hodin