Devátý týden

Pozdě, ale přece. Hrozná tahle holka, jak si s tím blogem dává načas...
Jenže dneska (16. 3.) bylo na pořadu dne dokonce i stěhování. Kam? Neřeknu, to se dozvíte až příští pondělí.
Ne, nikam mě nevyhodili, ještě se nevracím zpět.
A ne, žádného Portugalce jsem si tu nenašla, pořád bydlím s těmi svými.

Teď by se sem hodila ještě nějaká ta předmluva...
V tomto týdnu čekejte mimo tréninku i hodně akce (řízení auta), drama s poskytnutím první pomoci (ale s happy endem), hodně fotek a taky videa zobrazující nový způsob pojídání dezertu.


Pondělí, 9. 3.

Spím dlouho. Klidová tepovka po ránu ale není nejlepší, průměr z měření minulého týdne je 50, takže pokud mám nad 55, měla bych upravit trénink. Dnes ráno mám 65, takže žádný bazén. Místo toho můžu aspoň vyřizovat pracovní emaily a vůbec všechno tak trochu zorganizovat.
Odpoledne vyráží spolubydlící Scott surfovat. Chvíli váhám, ale nakonec jedu s ním, zatímco surfuje, já se válím jak ten vorvaň na pláži. To bylo náročné, ale zvládla jsem to.

Scott a neznámý pes. Foto: RK.

Celý den mám na paměti, že mi večer odjíždí hosté a pak... jsem na ně zapomněla. Posledních pár dnů jsem opravdu mimo, naštěstí se s nimi rozloučili trenéři a mě z toho ještě hodně dlouho hlodá svědomí. 

Úterý, 10. 3.

Ráno se loučím s hosty, potom běžím přes přírodní rezervaci ke krosovému běžeckému okruhu za ostatními. Odtud zase řídím auto, do kavárny je to jen asi 500m, ale i tohle mi dává dost zabrat. A co teprve parkování! Měla bych tedy přiznat, že zrovna tenhle den jsem měla jen zacouvat dozadu, ale ani to mi nešlo. Sama o sobě jsem asi trochu nebezpečná, ale posaďte mě za volant a je to tak desetkrát horší. Upřímně obdivuji každého, kdo má dost odvahy sednout se mnou do auta.
Z kavárny pokračujeme k pláži, dneska mám hlídku já. Při každé lekci plavání v otevřené vodě musí být jeden člověk nahoře na pobřeží, jedním okem hlídá kola a druhým okem počítá hlavy ve vodě. Abych se u toho nenudila, tak při hlídkování dělám dřepy a výpady.

Po plavání jedeme autem zpět, tentokrát ale neřídím já. Cestou jedeme kolem nehody. Je tam spoustu cyklistů, jeden na zemi. Zastavujeme jestli nepotřebují pomoc, já jsem měla zůstat v autě. V bočním zrcátku jsem pak viděla, jak Alan provádí resuscitaci (odbočka v textu: v angličtině zkratka CPR - cardiopulmonary resuscitation), cyklista byl v bezvědomí a nedýchal. Teda řeknu vám, nic moc pocit...
Odpoledne vyrážíme na kolo, mé oblíbené Barranco do Velho. A přesně tohle jsem potřebovala, panoramata, kopečky, krásné sjezdy, prostě paráda.
Večer máme challenge v jistém způsobu pojídání dezertu, Laura nás učí jak dezert vdechnout (vcucnout? já vám nevím, jaké správné slovo použít). Ostatně sami uvidíte na videu...

Laura

Lynn

René

Scott

Danny

Alan

Středa, 11. 3.

Ráno jedeme do bazénu, zase řídím a chcípe mi to "jen" jednou. (odbočka v textu: sloveso pro chcípnutí auta je: stall). Plaveme dost náročný intervalový trénink, asi zatím nejnáročnější, o to lepší pocit mám po tréninku.
Pak jen rychlá sváča a pár hodin na to vyrážím běhat. Akorát vyrážím v pravé poledne. Běh v teple není zrovna to nejlepší, ale odpoledne mi odjíždějí další hosté, takže tohle je jediný čas kdy můžu jít běhat. Domů dorazím červená jak rajče a komplet splavená, moji spolubydlící si klepou na čelo, že prý jsem opravdu Maluca bláznivá...
Večer je zase večeře venku, já ale zůstávám doma. Je potřeba taky ušetřit trochu těch éček, vyhlídla jsem si nové triatlonové boty a plavání s delfíny.


Čtvrtek, 12. 3.

Jako již obvykle je čtvrtek nejnáročnější den, ale aspoň se pořád něco děje. Je to zároveň taky volný den v tréninku, soustředím se tedy jen na odjezdy, příjezdy, ubytování, emaily atd. No a po práci vyrážíme s Lynn do vedlejšího hotelu trochu se odreagovat v bublinkách.

Máme tu mini bazén...

... a bublinky...

... a vorvaně!

Večer máme zase grilovačku. Úplný luxus mít grilování dvakrát týdně, tahle je však jen jako rozloučení s Dannym, který zítra odjíždí.

Pátek, 13. 3.

Ráno se loučíme s Dannym, ach jo, už nemám komu říkat klokane (Danny je z Austrálie). Teď však jedna dobrá zpráva - cyklista z úterní nehody se probral z kómatu! Přesně tohle jsem dneska potřebovala slyšet.
Zase řídím do bazénu, tentokrát se šéfem a hned při couvání v garáži málem vezmu levý sloup. Já to fakt nechápu, proč tam ty sloupy jsou? Copak při stavění garáže nemysleli na to, že tam budou jezdit i ženský?? Cestou teda ještě stíhám skoro srazit jednoho cyklistu (prý to ale nebyla moje chyba, řekl šéf) a pak jsem málem způsobila nehodu u kruháče. Na mojí obranu - to taky nebyla moje chyba, chcíplo mi to a řidič za mnou to nevydržel a předjel mě ve vedlejším pruhu, akorát to skoro napálil do jiného auta. Asi jsem prostě magnet na všechny tyhle katastrofy... Nakonec to ale i s těmito stresujícími situacemi dořídím až do centra. Bazén je ale zavřený. Vymýšlí se náhradní plán, tedy běh na dráze hned ráno a bazén ve vedlejším hotelu kolem desáté. Mám v plánu běžet domů z centra, tak jen měním oblečení a běžím domů.
Hotelový bazén je studený, takže máme neopreny, ale i tak je to super, příjemná změna.

Po plavání si doma dávám rychlý oběd a po druhé vyrážíme na kolo s novými klienty. Jedeme samé baby v čele s šéfem Philipem a je to fakt super, s ženskými je sranda. Už se těším na nedělní výjezd s tou samou bandou.

Pauza na kafe.

Sobota, 14. 3.

Ráno spím devět hodin! Jako takové větší přerostlé mimino. Potom vyrážím běhat, akorát mi to nejde nijak rychle, ani se o to nesnažím, však je zítra dlouhá jízda na kole, není zapotřebí se odrovnat už v sobotu. Po snídani se snažím opravit naši nástěnku s časy výjezdu na Foiu, což se daří, místo 3 kusů je to zase vcelku. No a potom dělám...nic. Je to teda náročné, ono to není nic jednoduchého, jen tak se flákat.
Odpoledne řídím auto do bazénu, zase stresující zážitek. A zase mi to chcíplo. Naše auto je ale fakt parádní, jakmile to chcípne a já začnu zmatkovat, tak se to samo vždycky nahodí. Ráda bych vám sem napsala co to je za značku auta, ale ... fakt nevím. Má bílou barvu, to je tak všechno.

Neděle, 15. 3.

Na kole jedeme kratší štreku, stejná sestava jako v pátek a "jen" 100 kilometrů. S ženskýma je ještě větší sranda než v pátek, snažím se jedné vysvětlit moje oblíbené: "Hill is your best friend" a v rámci toho nám začne zpívat improvizovaný song pro kopec - při každém stoupání. Řeknu vám, ještě se mi nestalo že bych se smála celou cestu do kopce, to nemělo chybu. A když jsme zastavili na fotku tak Jack řekla, že si nejprv musí natřít pusu rtěnkou! V kapsičce na výživu (alias krmítko) měla opravdu mimo gelů ještě rtěnku :-) Neskutečné baby tohle, lepší jízdu jsem snad ještě nezažila!

Babinec. Foto: Philip.

Silves. Foto: Philip.

Philip a jeho babinec. Foto: RK.

Jack a já.

Rtěnka :-)

Po kole vyrážím ještě na kratší běh, zase jen k "mojí" značce a zpět. Stejně jako vždycky se mi vůbec nechce, ale po pár minutách jsem fakt šťastná a vděčná za to, že jsem venku, že běžím a že je slunko a vůbec, že to byl tak fajn den.
Večerní grilovačka se západem slunce byla už jen tou třešničkou na dortu...

Hodiny za tento týden:

Plavání: 3h 30min

Kolo: 10h

Běh: 4h

Core: 30min

Celkem: 18 hodin