Desátý týden

Stěhování, setkání s českými atlety, závody... V sobotu Evropský pohár v olympijském triatlonu, v neděli sprint triatlon. (Ne)povedený závod a hodně věcí k zamyšlení.

Pondělí, 16. 3.

Ráno zase řídím auto do centra. Teda nejprve v garáži zase málem vezmu levou stranu o sloup. Možná jsem třeba na jednu stranu slepá, s tím sloupem na levé straně to už je podruhé... Samozřejmě jsem z toho trochu rozhozená (bylo to opravdu na centimetry), řadím neutrál, zatáhnu ruční brzdu a hážu na trenéra vedle mě výraz typu: "Já nikam nejedu." Naštěstí tu máme trpělivé trenéry, takže po chvíli řídím znovu. Dnes jedu v autě s dalšími čtyřmi lidmi, po cestě nikdo nemluví... a já se jim nedivím :-) Překvapivě mi to dneska nechcípe a všechny bezpečně dopravím do bazénu. Tam trénujeme techniku a po plavání vyrážíme na kafe a Pasteis de Natas. Odpoledne nás čeká stěhování. Je to jen z jedné budovy do druhé, i tak je to ale docela komplikace, nejvíc teda asi pro Scotta a Lynn, protože v našem apartmánu je prostě všechno na vaření, takže stěhování je proces na tři dny. Pro mě je to teda taky komplikace, protože prostě nemám ráda změny. Naštěstí je náš nový apartmán úplně stejný jako ten předešlý, takže si svůj bordel (vlastně organizovaný chaos) stěhuji na úplně stejná místa jako to bylo ve starém bydlení. Aspoň ten šok ze změny nebude tak velký. Můj plán je spát dnes naposledy ve starém pokoji, věci už mám ale přestěhované do nového pokoje, tam ráno vezmu i pár zbylých věcí a po tréninku v úterý už se vrátím do nového bytu, kde bude všechno.

Úterý, 17. 3.

Chčije a chčije. To mám za to, že jsem do česka poslala sluníčko, zpět se mi vrátil déšť! Nejprve prší jen tak trochu a jakmile dojedeme na krosový okruh, tak začne ten pravý chcanec. Ani se mi nedaří držet tempo, které jsem měla. To bude určitě tím, že mám boty plné vody :-)

Okraj červené stříšky vpravo - chcanec skoro jako doma.

Po běhu jsem se opravdu těšila do kavárny na čokoládové mléko a Pastel de Nata. V kavárně jsme se převlékli do neoprenů a vyrazili jsme do deště směr pláž. Dnes tu byl běžecký závod na 5 km, takže se kolem kavárny rozklusávali běžci. Potom co jsem dala věci do auta a šla jsem si pro kolo (už v neoprenu), tak jsem viděla běžkyni se jménem "Barborka" na tričku a českou vlajku! Začala jsem na ní volat česky a ženu se k ní jak blázen a ona to byla ta Barborka co má blog: barborka on the run! Jaká náhoda... Osobně Báru neznám, ale její blog jo. Jen nevím jestli jsem ji úplně nevyděsila když jsem se za ní vrhla, ještě ke všemu oblečená v neoprenu a s helmou na hlavě!

Barborka (on the run) & René (on the way to the beach). Foto: Philip

Plavání v oceánu nebylo nic moc, byly hrozné vlny a připadala jsem si ve vodě jak ožralá.

Odpoledne jsme vyrazili na kolo, pršelo jen trochu a bylo pod mrakem. Během cesty jsme se rozdělili a jeli jsme jen v malé skupince ve třech, se šéfem a jednou klientkou. Některé sjezdy byly hodně zajímavé, naše max. rychlost dneska byla 63.2 km/h, to je asi můj rekord.

Středa, 18. 3.

Ráno mám tepy o deset více než obvykle. Takže dneska jen bazén a pak žádné kolo. Dneska se taky stala jedna věc, kterou určitě nikdo nečekal...  Máme tu v Portugalsku žraloky! Jeden z nich si plave v místním bazénu, občas i venku v otevřené vodě, asi bych se měla začít bát :-)

Max.

Místo odpoledního kola spím, pak jsem teda unavená snad víc než předtím. Zítra mám ale volný den od tréninku, tak si odpočinu.

Čtvrtek, 19. 3.

Čtvrtek je, jako již klasicky, pro mě nejnáročnější den. Dneska zrovna jsou příjezdy hostů od rána do večera, mezi tím se snažím vyřídit vše potřebné na následující tři týdny - ty jsou totiž nejvíce obsazené. Akorát mezi tou prací zapomínám dělat taky něco jiného, takže kromě jedné hodiny mimo apartmán, kdy jsme s Lynn projeli autem trasu nedělního závodu, celý den pracuji. Ještě pozdě večer vyřizuji poslední emaily, jenže prostě chci mít všechno hotové, nejde to jinak, na něco jsem (naštěstí) dost tvrdohlavá. Jen kdyby to takhle bylo i s mou diplomkou! :-) Dnes přijíždí do Portugalska čeští triatlonisté z naší repre! Jsem nadšená, dva měsíce jsem tu nepotkala českou duši a tento týden jich tu je najednou tolik. V sobotu je Evropský pohár v olympijské trati, kde budou i někteří naši atleti. V neděli dopoledne je pak start juniorů ve sprintu. Po nich startujeme my, taky sprint.

Večer máme zase trénink v pojídání dezertů, tentokrát měli někteří větší výzvu s želatinovým dezertem...

Laura

Will

Hannah

Ben

Philip

Max

Scott

Pátek, 20. 3.

V pátek ráno máme trénink v bazénu, z kterého teda zdrhám už po deváté hodině. V deset hodin je oficiální projetí trati, přidávám se k našim, je fajn vidět známé tváře (Jíťa Šimáková, Péťa Kuříková). Zároveň se snažím pořádně zapamatovat trať, teda trať už mám samozřejmě nastudovanou, ale snažím se pořádně si pamatovat všechna kritická místa - díry, zatáčky apod. 

Projetí trati.

Projetí trati.

Odpoledne vyrážíme na kolo, do kopců jsem teda neměla žádnou sílu, tak jen doufám, že do neděle se nohy vzpamatují.

Sobota, 21. 3. ETU Evropský pohár

Ráno máme trénink dovedností v depu. Poctivě jsem trénovala vyzouvání a nazouvání bot, ale létací veverka (nasednutí na kolo za běhu) mi teda ještě moc nejde. Jinak to ale není tak hrozné, tak snad to zítra aspoň trochu půjde. 

Doma jen měním oblečení, beru batoh a vyrážím na kole do města, v 13:45 mají ty naše holky start. 

Péťa Kuříková.

Jitka Šimáková.

Před startem - ženy

Péťa.

Jitka.

Péťa finišuje.

Péťa Kuříková vybojovala skvělé 4. místo, Jitka Šimáková 17. místo. Bylo to parádní sledovat triatlon podobného typu, velká inspirace. 

Při večeři probíráme zítřejší triatlon, hlavně informace pro náš podpůrný tým (Scott a Lynn, plus někteří hosté). Teda ale informace o tom, co dělat pokud se někdo zraní a odvezou ho do nemocnice apod. - tohle bych asi radši ani neslyšela...

No a protože je den před závodem a to je čas kdy si musím dát 2-3 sklenky na uspání, tak lemtám červené víno už při večeři. 

Neděle, 22. 3. Sprint triatlon Quarteira

Ráno máme sraz v osm, v 8:15 vyrážíme do města na registraci před závodem. Je nás celkem 7, čtyři z našeho týmu a tři závodící hosté. Registrace byla v pohodě, pak si dáváme kafe v kavárně a po otevření depa si jdeme najít vhodné místo pro všechny naše cajky. Depo můžete vidět na fotkách z mostu zde:

První půlka depa

Druhá půlka depa - my jsme byli až v části s modrým kobercem...

A tohle jsou největší hrdinové dne! Moji spolubydlící Scott a Lynn a neskutečná podpora od těchhle dvou. Pro nalezení kola jsem se orientovala pomocí vlajek v pozadí, ale Scott na mě zároveň mával českou vlajkou, takže jsem věděla přesně kam běžet. 

Povšimněte si bot na kole - ano, už i já jsem se naučila boty nazouvat a vyzouvat a neztrácím tím čas v depu. I když na dnešním závodě to nešlo tak hladce, jak jsem si představovala. Ale o tom až za chvíli...

Při ukládání věcí do depa se dozvídáme, že je oddělený start. Ženy startují v 11:30 a chlapi o sedm minut později. To ale prý znamená, že na kole nesmíme draftovat chlapy. Tohle pravidlo moc nechápu, přeci jen je v pravidlech že draftink je povolený, proč bych měla sledovat zda je to chlap či ženská? Zatím mi tohle nikdo neobjasnil, pokud víte, tak komentujte...

Půl hodiny před startem jsem běžela na poslední odskočení před závodem a během cesty se mi povedlo si roztrhnout své triatlonové šortky... Když jsem procházela úzkou uličkou tak naproti mě šel nějaký kluk s kolem a natlačil mě do zábradlí. Fajn, hned na začátku první zádrhel. Pak už jsem jen nervózně koukala na ty vlny co tam venku jsou... 

Hned na začátku se mi neplave moc dobře, dost zmatkuji, nejde mi dýchat pořádně, střídám kraul a prsa a jen se modlím ať je to co nejdřív za mnou. Po první bójce se mi daří plavat trochu normálně, držím se triatlonistky vedle mě, ale stejně se těším až to plavání bude za mnou. Peklo přišlo ke konci... Vlny nebyly tak hrozné dál od břehu, ale čím blíž jsme plavali, tím horší byly i vlny. Bohužel jsem si nevšimla jedné větší vlny za mnou, a ta mě úplně semlela. Najednou jsem ve vodě dělala kotrmelce, nevěděla jsem kde je dole a kde nahoře, začala jsem panikařit a docházel mi dech. V tu chvíli jsem fakt viděla všechny svatý. Byla jsem tak deset metrů od břehu... Když jsem se vyhrabala na vzduch a šťastně jsem se nadechla, tak mě hned smetla další vlna, ale už ne tak hrozně jako ta první. Vyběhla jsem z vody a než jsem doběhla k depu tak mě předběhlo snad 5 ženských... Možná jsem byla unavená, nebo jen v šoku z té vlny, nevím. Každopádně jsem do depa běžela tempem klusajícího lenochoda. Hlavou mi hned blesklo: "Tohle snad nemůžu dát." Jenže kolo je asi moje nejsilnější disciplína, takže jsem to musela aspoň zkusit. 

V depu jsem zmatkovala, nešlo se mi se vysoukat rychle z neoprenu, začala jsem nadávat a zmatkovat ještě víc. Scott mě uklidňoval a povzbuzoval, to pomohlo, čapla jsem kolo a běžela ven z depa. 

Nasednutí na kolo taky nebylo úplně nejlepší, nazutí do bot se mi nepovedlo tak rychle a málem jsem narazila do jiného cyklisty. Jo jo, to je to, co mi tu trenéři pořád opakují: "Stále sleduj cestu před sebou..." Kolo je definitivně moje nejsilnější disciplína, hned na začátku se domluvíme s triatlonistkou vedle mě že si pomůžeme. Dojíždíme spolu i chlapy, do kopce mi ale odpadá, chvíli přemýšlím jestli na ní mám čekat nebo ne, pak se rozhoduji že ne a jedu sólo. Při jízdě na jednu otočku jen slyším ten hrozný zvuk nějakého pádu, ohlížím se a je to tak, v dálce za mnou cyklista spadnul a to docela hnusně. Po otočce padá další přede mnou. Nic moc pocit, když vidíte všechny ty nehody. U druhého kola si v kopci říkám že už je to vlastně naposled, až nahoře na kopci si uvědomuji, že vlastně jedu 3 kola, ne jen dvě. Cestou se povzbuzujeme s Willem, kterého občas zahlédnu na trati, jen si říkám, proč má tak špinavý černý bok na jeho modré kombinéze, až na konci se dozvím proč tomu tak je. 

Dojíždím do depa a to už šlo (samozřejmě) rychle, akorát se mi hned po nazutí do bot v pravé botě shrnula vložka, ale není čas to opravovat, vyrazila jsem i s tímhle na běh.

Běh je moje nejslabší disciplína, k tomu už po pár stech metrech cítím, že na noze bude pěkný puchýř, snažím se to ale úspěšně ignorovat. Nemohla jsem se rozběhnout nijak rychle, snažila jsem se tedy soustředit na ostatní běžce v protisměru a fandit našim (Tomášovi z Česka, našim koučům a závodícím klientům). Taky hecuji běžce, kteří jen jdou pěšky, plácnu je po rameni a povzbudím anglicky, pár z nich se rozběhne, jen nevím na jak dlouho. Když dobíhám k cíli, tak vidím čas 1:19:23, ještě se hecuji abych to dala pod 1:20. Nakonec to je za 1:19:56, jsem celkově třicátá žena, dvacátá v kategorii. Hned po mě dobíhá Max, pak se najdeme i s Willem, ten je fakt nějaký pošramocený a od krve. Že prý spadnul. A to hned dvakrát! Vybral si tedy pády za celý náš závodící tým.

Mé dnešní časy jsou: 

- plavání 750m: 15:55 

- kolo 20km: 38:12 

- běh 5km: 25:47 

Nemám ale časy z depa, do jednotlivých disciplín jsou tedy započítané i přechody v depu. Jelikož bylo depo dlouhé, tak prostě budu tvrdit, že mám běh pod 25 a že jsem běžela aspoň 4:59 min/km a nikdo mi to nevymluví! :-) Abych pravdu přiznala, asi jsem čekala lepší čas, lepší plavání, možná i lepší běh, taky lepší práci v depu. Měla bych být ale ráda, byl to můj první sprint, což ani není moje zaměření v triatlonu, stejně jsem ale z toho byla včera docela špatná. 

Na druhou stranu to je docela dobře, protože když se mi něco takhle hodně nepovede, tak většinou následují 3 fáze:

1. jsem zdrcená

2. (s prominutím) naseru se

3. začnu jednat

Po závodě jsme si dali oběd v jednom bistru na pláži, pak jsme doma zahodili batohy a pár nás odvážných ještě vyrazilo na vyjetí na kole. Večer nás čekala grilovačka, výborné vegetariánské burgery, zpívání Rolniček s Kurtem (učí se Rolničky v češtině), taková fajnová pohodička. 

I takhle to může vypadat. Host masíruje kouče :-)

Hodiny za tento týden:

Plavání: 5h

Kolo: 5h 30min

Běh: 2h

Celkem: 12.5 hodin