pondělí 30. března 2015

Jedenáctý týden

Tento týden tu moc věcí ke čtení nenajdete, začínáme tu mít docela napilno. A když není práce tak se snažím víc odpočívat (anebo dohánět to co nestíhám). Takže dnešní čtení bude krátké, předem se za to omlouvám a budu se snažit příště napsat více.

Pondělí, 23. 3.

Odpočinek a práce, všechno dohromady. Zde si můžete prohlédnout naší kancelář, chaos všude kam se podíváš.  


Úterý, 24. 3.

Ráno na kole ke krosovému okruhu, tady jen tak lehce jeden okruh s klienty a jeden sama + běžecká cvičení. Po běhu se přesouváme do kavárny, poté k pláži na plavání v otevřené vodě. Z každé větší vlny mám tak trochu respekt, pořád si dobře pamatuji na tu velkou vlnu, která mě při triatlonu semlela.
Odpoledne vyrážíme směr Barranco de Velho, po cestě se ale odpojujeme a už jen ve dvou pokračujeme do Loulé. Tam si dáváme kafe, Pasteis de Natas a ještě pořizujeme nějaké švihlé fotky, aby bylo na co vzpomínat. 




Po cestě zpět dochází k zcela nečekané situaci... ztrácíme se :-) Já to fakt nechápu, jedeme tou samou cestou zpět a já jsem schopná zabočit blbě i tam kde to znám. Když pak vidím nájezd na dálnici, tak mi dochází, že asi jedeme trochu blbě. No jo, špatná odbočka. Nakonec ale dorazíme v pohodě domů, i s menší zajížďkou. 

Středa, 25. 3.

Ráno plavání v bazénu, hlavně technika, na konci se nechávám ukecat ke čtyřem sprintům na 25m, takový bonus na konec. Po bazénu vyrážím s ostatními na intervaly do kopce, tenhle trénink vlastně jedu poprvé, obvykle ve středu běhám. Původně jsem doufala, že dám ty kopce dvakrát. Nakonec to ale jedu čtyřikrát, poprvé jedeme všichni spolu a pomalu, podruhé už to jedu rychleji, potřetí ještě o něco rychleji a pak si to dávám ještě jednou, protože mám prostě kopce ráda. Navíc mám zítra volno v tréninku tak se dneska můžu zřídit dle libosti.
Večer vyrážíme do restaurace, hned po jídle ale valím domů, zítřek bude náročný už od rána a potřebuji se pořádně vyspat.

Čtvrtek, 26. 3.

Náročný den, jako vždycky, ale dneska o něco víc. Den, kdy je mým nejlepším kámošem kafe a mezi příjezdy a odjezdy se zahrabávám do ticha pokoje s knihou.

Pátek, 27. 3.

Ráno plaveme v bazénu, mám tu rychlejší trénink na tempo z mého testu CSS. Celou dobu si říkám, že to je hrozně pomalé, že si budu muset dát test znovu. No a při poslední čtyřstovce skoro nestíhám to protivné pípání a zaostávám tak o 1-2s. 
Po bazénu jdeme na dráhu, moc se mi do rychlosti nechce, taky si hledám výmluvy proč neběhat, Philip mě ale donutí a tak běžím co to jde. Po tréninku jsem teda docela hotová, ne docela, úplně.
Ještě před odpoledním kolem dělám jednohubky, které si vezmeme na kolo. Vypadá to možná hodně pracně, jsou to ale jen zbytky od oběda, smíchané s vejcem a zapečené v troubě...




Odpoledne vyrážíme na kolo, nějakým omylem jsem v nejrychlejší skupině. Ještě se po cestě snažím nenápadně zaplout do druhé skupiny, ale nedaří se mi to, zůstávám v první. Po cestě byly kopce, že jsem tam málem duši vypustila. To pak jen člověk vidí ceduli se sklonem 13 a 14% a začíná se modlit. Aneb jak by řekl kamarád z Dailymile: "Shut up legs!", na mě by teda možná více platilo: "Shut up brain!". 

Sobota, 28. 3.

Ráno vyrážím se Scottem a Lynn na trh v Loulé, pomoct s nákupem a pak zase něco popracovat doma. 


Odpoledne v bazénu plaveme jen techniku, potom vyrážím běhat, jen krátký běh 6 km. 

Neděle, 29. 3.

Monchique! Dneska je tu fakt teplo. Dle doporučení máme vypít 6 lahví než dojedeme do Monchique, zvládám tři a hodně brzy poznávám, že to je zatraceně málo. Teplo obecně nesnáším moc dobře, sport v zimě je v pohodě, ale v teple fakt trpím. Časovku na Foiu si hodně rychle rozmyslím, místo toho vyrážím s klienty jako doprovod, během cesty mě chytají mé obvyklé křeče do chodidel, u toho se ale snažím povzbuzovat ty co jedou nahoru. 


České trio s Tomášem a Jitkou.


Cesta domů byla dlouhá, jen jsem si pořád říkala, že jsem to s tím pitím hodně zapytlila. Večer mi nebylo moc dobře, na radu Lynn jsem vypila hrnek vlažné vody s citrónem a dvěma lžičkami soli, to byl asi největší výkon dne, protože to bylo fakt nechutný. Napříště si určitě budu pamatovat pořádně pít, dnešní lekci jen tak nezapomenu...



Hodiny za tento týden:

Plavání: 4:30
Kolo: 13h
Běh: 2:30

Celkem: 20 hodin

pondělí 23. března 2015

Desátý týden

Stěhování, setkání s českými atlety, závody... V sobotu Evropský pohár v olympijském triatlonu, v neděli sprint triatlon. (Ne)povedený závod a hodně věcí k zamyšlení.

Pondělí, 16. 3.

Ráno zase řídím auto do centra. Teda nejprve v garáži zase málem vezmu levou stranu o sloup. Možná jsem třeba na jednu stranu slepá, s tím sloupem na levé straně to už je podruhé... Samozřejmě jsem z toho trochu rozhozená (bylo to opravdu na centimetry), řadím neutrál, zatáhnu ruční brzdu a hážu na trenéra vedle mě výraz typu: "Já nikam nejedu." Naštěstí tu máme trpělivé trenéry, takže po chvíli řídím znovu. Dnes jedu v autě s dalšími čtyřmi lidmi, po cestě nikdo nemluví... a já se jim nedivím :-) Překvapivě mi to dneska nechcípe a všechny bezpečně dopravím do bazénu. Tam trénujeme techniku a po plavání vyrážíme na kafe a Pasteis de Natas. Odpoledne nás čeká stěhování. Je to jen z jedné budovy do druhé, i tak je to ale docela komplikace, nejvíc teda asi pro Scotta a Lynn, protože v našem apartmánu je prostě všechno na vaření, takže stěhování je proces na tři dny. Pro mě je to teda taky komplikace, protože prostě nemám ráda změny. Naštěstí je náš nový apartmán úplně stejný jako ten předešlý, takže si svůj bordel (vlastně organizovaný chaos) stěhuji na úplně stejná místa jako to bylo ve starém bydlení. Aspoň ten šok ze změny nebude tak velký. Můj plán je spát dnes naposledy ve starém pokoji, věci už mám ale přestěhované do nového pokoje, tam ráno vezmu i pár zbylých věcí a po tréninku v úterý už se vrátím do nového bytu, kde bude všechno.


Úterý, 17. 3.

Chčije a chčije. To mám za to, že jsem do česka poslala sluníčko, zpět se mi vrátil déšť! Nejprve prší jen tak trochu a jakmile dojedeme na krosový okruh, tak začne ten pravý chcanec. Ani se mi nedaří držet tempo, které jsem měla. To bude určitě tím, že mám boty plné vody :-)

Okraj červené stříšky vpravo - chcanec skoro jako doma.

Po běhu jsem se opravdu těšila do kavárny na čokoládové mléko a Pastel de Nata. V kavárně jsme se převlékli do neoprenů a vyrazili jsme do deště směr pláž. Dnes tu byl běžecký závod na 5 km, takže se kolem kavárny rozklusávali běžci. Potom co jsem dala věci do auta a šla jsem si pro kolo (už v neoprenu), tak jsem viděla běžkyni se jménem "Barborka" na tričku a českou vlajku! Začala jsem na ní volat česky a ženu se k ní jak blázen a ona to byla ta Barborka co má blog: barborka on the run! Jaká náhoda... Osobně Báru neznám, ale její blog jo. Jen nevím jestli jsem ji úplně nevyděsila když jsem se za ní vrhla, ještě ke všemu oblečená v neoprenu a s helmou na hlavě!

Barborka (on the run) & René (on the way to the beach). Foto: Philip

Plavání v oceánu nebylo nic moc, byly hrozné vlny a připadala jsem si ve vodě jak ožralá.
Odpoledne jsme vyrazili na kolo, pršelo jen trochu a bylo pod mrakem. Během cesty jsme se rozdělili a jeli jsme jen v malé skupince ve třech, se šéfem a jednou klientkou. Některé sjezdy byly hodně zajímavé, naše max. rychlost dneska byla 63.2 km/h, to je asi můj rekord.


Středa, 18. 3.

Ráno mám tepy o deset více než obvykle. Takže dneska jen bazén a pak žádné kolo. Dneska se taky stala jedna věc, kterou určitě nikdo nečekal...  Máme tu v Portugalsku žraloky! Jeden z nich si plave v místním bazénu, občas i venku v otevřené vodě, asi bych se měla začít bát :-)



Max.

Místo odpoledního kola spím, pak jsem teda unavená snad víc než předtím. Zítra mám ale volný den od tréninku, tak si odpočinu.


Čtvrtek, 19. 3.

Čtvrtek je, jako již klasicky, pro mě nejnáročnější den. Dneska zrovna jsou příjezdy hostů od rána do večera, mezi tím se snažím vyřídit vše potřebné na následující tři týdny - ty jsou totiž nejvíce obsazené. Akorát mezi tou prací zapomínám dělat taky něco jiného, takže kromě jedné hodiny mimo apartmán, kdy jsme s Lynn projeli autem trasu nedělního závodu, celý den pracuji. Ještě pozdě večer vyřizuji poslední emaily, jenže prostě chci mít všechno hotové, nejde to jinak, na něco jsem (naštěstí) dost tvrdohlavá. Jen kdyby to takhle bylo i s mou diplomkou! :-) Dnes přijíždí do Portugalska čeští triatlonisté z naší repre! Jsem nadšená, dva měsíce jsem tu nepotkala českou duši a tento týden jich tu je najednou tolik. V sobotu je Evropský pohár v olympijské trati, kde budou i někteří naši atleti. V neděli dopoledne je pak start juniorů ve sprintu. Po nich startujeme my, taky sprint.
Večer máme zase trénink v pojídání dezertů, tentokrát měli někteří větší výzvu s želatinovým dezertem...

video
Laura

video
Will

video
Hannah

video
Ben

video
Philip
video
Max

video
Scott

Pátek, 20. 3.

V pátek ráno máme trénink v bazénu, z kterého teda zdrhám už po deváté hodině. V deset hodin je oficiální projetí trati, přidávám se k našim, je fajn vidět známé tváře (Jíťa Šimáková, Péťa Kuříková). Zároveň se snažím pořádně zapamatovat trať, teda trať už mám samozřejmě nastudovanou, ale snažím se pořádně si pamatovat všechna kritická místa - díry, zatáčky apod. 

Projetí trati.

Projetí trati.
Odpoledne vyrážíme na kolo, do kopců jsem teda neměla žádnou sílu, tak jen doufám, že do neděle se nohy vzpamatují.


Sobota, 21. 3. ETU Evropský pohár

Ráno máme trénink dovedností v depu. Poctivě jsem trénovala vyzouvání a nazouvání bot, ale létací veverka (nasednutí na kolo za běhu) mi teda ještě moc nejde. Jinak to ale není tak hrozné, tak snad to zítra aspoň trochu půjde. 
Doma jen měním oblečení, beru batoh a vyrážím na kole do města, v 13:45 mají ty naše holky start. 

Péťa Kuříková.

Jitka Šimáková.

Před startem - ženy

Péťa.

Jitka.

Péťa finišuje.

Péťa Kuříková vybojovala skvělé 4. místo, Jitka Šimáková 17. místo. Bylo to parádní sledovat triatlon podobného typu, velká inspirace. 
Při večeři probíráme zítřejší triatlon, hlavně informace pro náš podpůrný tým (Scott a Lynn, plus někteří hosté). Teda ale informace o tom, co dělat pokud se někdo zraní a odvezou ho do nemocnice apod. - tohle bych asi radši ani neslyšela...
No a protože je den před závodem a to je čas kdy si musím dát 2-3 sklenky na uspání, tak lemtám červené víno už při večeři. 


Neděle, 22. 3. Sprint triatlon Quarteira

Ráno máme sraz v osm, v 8:15 vyrážíme do města na registraci před závodem. Je nás celkem 7, čtyři z našeho týmu a tři závodící hosté. Registrace byla v pohodě, pak si dáváme kafe v kavárně a po otevření depa si jdeme najít vhodné místo pro všechny naše cajky. Depo můžete vidět na fotkách z mostu zde:

První půlka depa

Druhá půlka depa - my jsme byli až v části s modrým kobercem...



A tohle jsou největší hrdinové dne! Moji spolubydlící Scott a Lynn a neskutečná podpora od těchhle dvou. Pro nalezení kola jsem se orientovala pomocí vlajek v pozadí, ale Scott na mě zároveň mával českou vlajkou, takže jsem věděla přesně kam běžet. 
Povšimněte si bot na kole - ano, už i já jsem se naučila boty nazouvat a vyzouvat a neztrácím tím čas v depu. I když na dnešním závodě to nešlo tak hladce, jak jsem si představovala. Ale o tom až za chvíli...







Při ukládání věcí do depa se dozvídáme, že je oddělený start. Ženy startují v 11:30 a chlapi o sedm minut později. To ale prý znamená, že na kole nesmíme draftovat chlapy. Tohle pravidlo moc nechápu, přeci jen je v pravidlech že draftink je povolený, proč bych měla sledovat zda je to chlap či ženská? Zatím mi tohle nikdo neobjasnil, pokud víte, tak komentujte...
Půl hodiny před startem jsem běžela na poslední odskočení před závodem a během cesty se mi povedlo si roztrhnout své triatlonové šortky... Když jsem procházela úzkou uličkou tak naproti mě šel nějaký kluk s kolem a natlačil mě do zábradlí. Fajn, hned na začátku první zádrhel. Pak už jsem jen nervózně koukala na ty vlny co tam venku jsou... 

Hned na začátku se mi neplave moc dobře, dost zmatkuji, nejde mi dýchat pořádně, střídám kraul a prsa a jen se modlím ať je to co nejdřív za mnou. Po první bójce se mi daří plavat trochu normálně, držím se triatlonistky vedle mě, ale stejně se těším až to plavání bude za mnou. Peklo přišlo ke konci... Vlny nebyly tak hrozné dál od břehu, ale čím blíž jsme plavali, tím horší byly i vlny. Bohužel jsem si nevšimla jedné větší vlny za mnou, a ta mě úplně semlela. Najednou jsem ve vodě dělala kotrmelce, nevěděla jsem kde je dole a kde nahoře, začala jsem panikařit a docházel mi dech. V tu chvíli jsem fakt viděla všechny svatý. Byla jsem tak deset metrů od břehu... Když jsem se vyhrabala na vzduch a šťastně jsem se nadechla, tak mě hned smetla další vlna, ale už ne tak hrozně jako ta první. Vyběhla jsem z vody a než jsem doběhla k depu tak mě předběhlo snad 5 ženských... Možná jsem byla unavená, nebo jen v šoku z té vlny, nevím. Každopádně jsem do depa běžela tempem klusajícího lenochoda. Hlavou mi hned blesklo: "Tohle snad nemůžu dát." Jenže kolo je asi moje nejsilnější disciplína, takže jsem to musela aspoň zkusit. 

V depu jsem zmatkovala, nešlo se mi se vysoukat rychle z neoprenu, začala jsem nadávat a zmatkovat ještě víc. Scott mě uklidňoval a povzbuzoval, to pomohlo, čapla jsem kolo a běžela ven z depa. 

Nasednutí na kolo taky nebylo úplně nejlepší, nazutí do bot se mi nepovedlo tak rychle a málem jsem narazila do jiného cyklisty. Jo jo, to je to, co mi tu trenéři pořád opakují: "Stále sleduj cestu před sebou..." Kolo je definitivně moje nejsilnější disciplína, hned na začátku se domluvíme s triatlonistkou vedle mě že si pomůžeme. Dojíždíme spolu i chlapy, do kopce mi ale odpadá, chvíli přemýšlím jestli na ní mám čekat nebo ne, pak se rozhoduji že ne a jedu sólo. Při jízdě na jednu otočku jen slyším ten hrozný zvuk nějakého pádu, ohlížím se a je to tak, v dálce za mnou cyklista spadnul a to docela hnusně. Po otočce padá další přede mnou. Nic moc pocit, když vidíte všechny ty nehody. U druhého kola si v kopci říkám že už je to vlastně naposled, až nahoře na kopci si uvědomuji, že vlastně jedu 3 kola, ne jen dvě. Cestou se povzbuzujeme s Willem, kterého občas zahlédnu na trati, jen si říkám, proč má tak špinavý černý bok na jeho modré kombinéze, až na konci se dozvím proč tomu tak je. 

Dojíždím do depa a to už šlo (samozřejmě) rychle, akorát se mi hned po nazutí do bot v pravé botě shrnula vložka, ale není čas to opravovat, vyrazila jsem i s tímhle na běh.

Běh je moje nejslabší disciplína, k tomu už po pár stech metrech cítím, že na noze bude pěkný puchýř, snažím se to ale úspěšně ignorovat. Nemohla jsem se rozběhnout nijak rychle, snažila jsem se tedy soustředit na ostatní běžce v protisměru a fandit našim (Tomášovi z Česka, našim koučům a závodícím klientům). Taky hecuji běžce, kteří jen jdou pěšky, plácnu je po rameni a povzbudím anglicky, pár z nich se rozběhne, jen nevím na jak dlouho. Když dobíhám k cíli, tak vidím čas 1:19:23, ještě se hecuji abych to dala pod 1:20. Nakonec to je za 1:19:56, jsem celkově třicátá žena, dvacátá v kategorii. Hned po mě dobíhá Max, pak se najdeme i s Willem, ten je fakt nějaký pošramocený a od krve. Že prý spadnul. A to hned dvakrát! Vybral si tedy pády za celý náš závodící tým.

Mé dnešní časy jsou: 
- plavání 750m: 15:55 
- kolo 20km: 38:12 
- běh 5km: 25:47 
Nemám ale časy z depa, do jednotlivých disciplín jsou tedy započítané i přechody v depu. Jelikož bylo depo dlouhé, tak prostě budu tvrdit, že mám běh pod 25 a že jsem běžela aspoň 4:59 min/km a nikdo mi to nevymluví! :-) Abych pravdu přiznala, asi jsem čekala lepší čas, lepší plavání, možná i lepší běh, taky lepší práci v depu. Měla bych být ale ráda, byl to můj první sprint, což ani není moje zaměření v triatlonu, stejně jsem ale z toho byla včera docela špatná. 

Na druhou stranu to je docela dobře, protože když se mi něco takhle hodně nepovede, tak většinou následují 3 fáze:
1. jsem zdrcená
2. (s prominutím) naseru se
3. začnu jednat

Po závodě jsme si dali oběd v jednom bistru na pláži, pak jsme doma zahodili batohy a pár nás odvážných ještě vyrazilo na vyjetí na kole. Večer nás čekala grilovačka, výborné vegetariánské burgery, zpívání Rolniček s Kurtem (učí se Rolničky v češtině), taková fajnová pohodička. 

I takhle to může vypadat. Host masíruje kouče :-)


Hodiny za tento týden:

Plavání: 5h
Kolo: 5h 30min
Běh: 2h

Celkem: 12.5 hodin

pondělí 16. března 2015

Devátý týden

Pozdě, ale přece. Hrozná tahle holka, jak si s tím blogem dává načas...
Jenže dneska (16. 3.) bylo na pořadu dne dokonce i stěhování. Kam? Neřeknu, to se dozvíte až příští pondělí.
Ne, nikam mě nevyhodili, ještě se nevracím zpět.
A ne, žádného Portugalce jsem si tu nenašla, pořád bydlím s těmi svými.

Teď by se sem hodila ještě nějaká ta předmluva...
V tomto týdnu čekejte mimo tréninku i hodně akce (řízení auta), drama s poskytnutím první pomoci (ale s happy endem), hodně fotek a taky videa zobrazující nový způsob pojídání dezertu.


Pondělí, 9. 3.

Spím dlouho. Klidová tepovka po ránu ale není nejlepší, průměr z měření minulého týdne je 50, takže pokud mám nad 55, měla bych upravit trénink. Dnes ráno mám 65, takže žádný bazén. Místo toho můžu aspoň vyřizovat pracovní emaily a vůbec všechno tak trochu zorganizovat.
Odpoledne vyráží spolubydlící Scott surfovat. Chvíli váhám, ale nakonec jedu s ním, zatímco surfuje, já se válím jak ten vorvaň na pláži. To bylo náročné, ale zvládla jsem to.


Scott a neznámý pes. Foto: RK.



Celý den mám na paměti, že mi večer odjíždí hosté a pak... jsem na ně zapomněla. Posledních pár dnů jsem opravdu mimo, naštěstí se s nimi rozloučili trenéři a mě z toho ještě hodně dlouho hlodá svědomí. 


Úterý, 10. 3.

Ráno se loučím s hosty, potom běžím přes přírodní rezervaci ke krosovému běžeckému okruhu za ostatními. Odtud zase řídím auto, do kavárny je to jen asi 500m, ale i tohle mi dává dost zabrat. A co teprve parkování! Měla bych tedy přiznat, že zrovna tenhle den jsem měla jen zacouvat dozadu, ale ani to mi nešlo. Sama o sobě jsem asi trochu nebezpečná, ale posaďte mě za volant a je to tak desetkrát horší. Upřímně obdivuji každého, kdo má dost odvahy sednout se mnou do auta.
Z kavárny pokračujeme k pláži, dneska mám hlídku já. Při každé lekci plavání v otevřené vodě musí být jeden člověk nahoře na pobřeží, jedním okem hlídá kola a druhým okem počítá hlavy ve vodě. Abych se u toho nenudila, tak při hlídkování dělám dřepy a výpady.






Po plavání jedeme autem zpět, tentokrát ale neřídím já. Cestou jedeme kolem nehody. Je tam spoustu cyklistů, jeden na zemi. Zastavujeme jestli nepotřebují pomoc, já jsem měla zůstat v autě. V bočním zrcátku jsem pak viděla, jak Alan provádí resuscitaci (odbočka v textu: v angličtině zkratka CPR - cardiopulmonary resuscitation), cyklista byl v bezvědomí a nedýchal. Teda řeknu vám, nic moc pocit...
Odpoledne vyrážíme na kolo, mé oblíbené Barranco do Velho. A přesně tohle jsem potřebovala, panoramata, kopečky, krásné sjezdy, prostě paráda.
Večer máme challenge v jistém způsobu pojídání dezertu, Laura nás učí jak dezert vdechnout (vcucnout? já vám nevím, jaké správné slovo použít). Ostatně sami uvidíte na videu...

video
Laura

video
Lynn

video
René

video
Scott

video
Danny

video
Alan


Středa, 11. 3.

Ráno jedeme do bazénu, zase řídím a chcípe mi to "jen" jednou. (odbočka v textu: sloveso pro chcípnutí auta je: stall). Plaveme dost náročný intervalový trénink, asi zatím nejnáročnější, o to lepší pocit mám po tréninku.
Pak jen rychlá sváča a pár hodin na to vyrážím běhat. Akorát vyrážím v pravé poledne. Běh v teple není zrovna to nejlepší, ale odpoledne mi odjíždějí další hosté, takže tohle je jediný čas kdy můžu jít běhat. Domů dorazím červená jak rajče a komplet splavená, moji spolubydlící si klepou na čelo, že prý jsem opravdu Maluca bláznivá...
Večer je zase večeře venku, já ale zůstávám doma. Je potřeba taky ušetřit trochu těch éček, vyhlídla jsem si nové triatlonové boty a plavání s delfíny.


Čtvrtek, 12. 3.

Jako již obvykle je čtvrtek nejnáročnější den, ale aspoň se pořád něco děje. Je to zároveň taky volný den v tréninku, soustředím se tedy jen na odjezdy, příjezdy, ubytování, emaily atd. No a po práci vyrážíme s Lynn do vedlejšího hotelu trochu se odreagovat v bublinkách.
Máme tu mini bazén...
... a bublinky...
... a vorvaně!
Večer máme zase grilovačku. Úplný luxus mít grilování dvakrát týdně, tahle je však jen jako rozloučení s Dannym, který zítra odjíždí.


Pátek, 13. 3.

Ráno se loučíme s Dannym, ach jo, už nemám komu říkat klokane (Danny je z Austrálie). Teď však jedna dobrá zpráva - cyklista z úterní nehody se probral z kómatu! Přesně tohle jsem dneska potřebovala slyšet.
Zase řídím do bazénu, tentokrát se šéfem a hned při couvání v garáži málem vezmu levý sloup. Já to fakt nechápu, proč tam ty sloupy jsou? Copak při stavění garáže nemysleli na to, že tam budou jezdit i ženský?? Cestou teda ještě stíhám skoro srazit jednoho cyklistu (prý to ale nebyla moje chyba, řekl šéf) a pak jsem málem způsobila nehodu u kruháče. Na mojí obranu - to taky nebyla moje chyba, chcíplo mi to a řidič za mnou to nevydržel a předjel mě ve vedlejším pruhu, akorát to skoro napálil do jiného auta. Asi jsem prostě magnet na všechny tyhle katastrofy... Nakonec to ale i s těmito stresujícími situacemi dořídím až do centra. Bazén je ale zavřený. Vymýšlí se náhradní plán, tedy běh na dráze hned ráno a bazén ve vedlejším hotelu kolem desáté. Mám v plánu běžet domů z centra, tak jen měním oblečení a běžím domů.
Hotelový bazén je studený, takže máme neopreny, ale i tak je to super, příjemná změna.





Po plavání si doma dávám rychlý oběd a po druhé vyrážíme na kolo s novými klienty. Jedeme samé baby v čele s šéfem Philipem a je to fakt super, s ženskými je sranda. Už se těším na nedělní výjezd s tou samou bandou.

Pauza na kafe.



Sobota, 14. 3.

Ráno spím devět hodin! Jako takové větší přerostlé mimino. Potom vyrážím běhat, akorát mi to nejde nijak rychle, ani se o to nesnažím, však je zítra dlouhá jízda na kole, není zapotřebí se odrovnat už v sobotu. Po snídani se snažím opravit naši nástěnku s časy výjezdu na Foiu, což se daří, místo 3 kusů je to zase vcelku. No a potom dělám...nic. Je to teda náročné, ono to není nic jednoduchého, jen tak se flákat.
Odpoledne řídím auto do bazénu, zase stresující zážitek. A zase mi to chcíplo. Naše auto je ale fakt parádní, jakmile to chcípne a já začnu zmatkovat, tak se to samo vždycky nahodí. Ráda bych vám sem napsala co to je za značku auta, ale ... fakt nevím. Má bílou barvu, to je tak všechno.


Neděle, 15. 3.

Na kole jedeme kratší štreku, stejná sestava jako v pátek a "jen" 100 kilometrů. S ženskýma je ještě větší sranda než v pátek, snažím se jedné vysvětlit moje oblíbené: "Hill is your best friend" a v rámci toho nám začne zpívat improvizovaný song pro kopec - při každém stoupání. Řeknu vám, ještě se mi nestalo že bych se smála celou cestu do kopce, to nemělo chybu. A když jsme zastavili na fotku tak Jack řekla, že si nejprv musí natřít pusu rtěnkou! V kapsičce na výživu (alias krmítko) měla opravdu mimo gelů ještě rtěnku :-) Neskutečné baby tohle, lepší jízdu jsem snad ještě nezažila!

Babinec. Foto: Philip.
Silves. Foto: Philip.
Philip a jeho babinec. Foto: RK.
Jack a já.
Rtěnka :-)
Po kole vyrážím ještě na kratší běh, zase jen k "mojí" značce a zpět. Stejně jako vždycky se mi vůbec nechce, ale po pár minutách jsem fakt šťastná a vděčná za to, že jsem venku, že běžím a že je slunko a vůbec, že to byl tak fajn den.
Večerní grilovačka se západem slunce byla už jen tou třešničkou na dortu...



Hodiny za tento týden:

Plavání: 3h 30min
Kolo: 10h
Běh: 4h
Core: 30min

Celkem: 18 hodin

pátek 13. března 2015

Fly in Peace

Dnes je to přesně rok, co se náš kamarád Přéma vydal na svůj poslední let...

No... přesně takhle bys se to dalo říct, ale to zní moc tragicky. Já věřím, že si ten zmetek tam někde nahoře lítá pořád. Dává si tam ty svoje brambory (rum) nebo čaj se slivovicí a k tomu se nám všem směje s tím jeho: "Jo jo, život je boj" a přitom tam má určitě termiku o hodně lepší než kdy tady dole. 

Přéma byl (je a bude) skvělý kamarád a taky inspirativní člověk, naučil mě hodně věcí, jako např.:
- světové strany
- že to, co během letu pípá se jmenuje Variometr a když se na to zeptám pošesté tak se to pořád jmenuje Variometr
- že se člověk může někdy pořádně opít i z čaje
- že když se ve vzduchu točíme doprava, tak se fakt točíme doprava a je zbytečné se ptát: "Jak poznám kam se točíme?" 
- že pořádné kafe není to instantní
- že když člověk usne v hospodě, tak se pak ráno nemůže divit že má na těle nakreslený nějaký obrázek
- že stolní fotbálek může být někdy opravdu skvělá zábava (někdy i zábava na hodně dlouho, pokud hrajete slowbálek)
- že během jízdy v autě nemám moc mluvit, jinak taky můžu skončit venku
- poslední a nejdůležitější: člověk by měl mít (s prominutím) koule na to, jít si za svým snem


Dneska je 13. 3. a já mám číslo třináct tak ráda, odjakživa to bylo moje šťastné číslo. Od loňského roku jsem o tomhle čísle ale nepřemýšlela moc s láskou. Takže ne, pořád je to moje šťastné číslo, to že si zrovna třináctého někdo odletí přeci neznamená, že tím opustím své šťastné číslo, že jo? 


V souvislosti s třináctkou jsem ještě někde vyhrabala jeden pěkný zápisek ze srpna roku 2013 (shodou okolností to bylo taky třináctého):
„Běžela jsem s Přémou a bylo to super. U rychlejších úseků se ani nezadejchal a já funěla jak parní lokomotiva. Pak mě bolela levá půlka zadku.“

Ano, i takové byly naše společné běhy. Už vám přesně nevím, co jsme běželi že to tak odnesla půlka mého pozadí, ale určitě to bylo něco záživného :-)


Nu což, změníme téma zpět k létání... Tady máte pro inspiraci moje oblíbené video s paraglidingem:



Přemýšlela jsem nad tím, jestli dneska za Přému zapálit svíčku... jak se to obvykle dělá. Ale ne, pamatuju jak mi ve Špindlu vždycky svíčky sfoukával, ani teda nevím zda je prostě neměl rád anebo věděl, že já jsem sama o sobě dost nebezpečná, natož s ohněm. 
Takže mám jiný nápad, pokud si chcete dneska připomenout toho našeho Přemka, tak si dejte rum nebo víno (popř. čaj se slivovicí), mrkněte venku na mraky a popřejte mu šťastný let :)


pondělí 9. března 2015

Osmý týden

Pondělí, 2. 3.

Od dnešního rána si měřím tepovku. Že prý to mám sledovat celý týden, z toho pak udělat průměr, to bude moje výchozí hodnota, pokud bude více jak pět tepů nahoru, tak je třeba upravit trénink. Největší problém tohoto měření je - zůstat v klidu ležet pár minut. Hned po probuzení bych skákala z postele, ale najednou musím vzít hrudní pás, hodinky a čekat. To je něco pro mě.
Po cestě z bazénu valím na poštu, potřebuji poslat jakési hovadinky na finančák. Nakonec na poště strávím dobrou půlhodinu, protože (samozřejmě) nemám nikde poznamenanou svou portugalskou adresu a nevím kde bydlím! Wifi tam nebyla, tak jsem tam nakonec napsala aspoň něco z naší adresy a doufám, že to dorazí do ČR v pohodě a nebudou to vracet sem.
Odpoledne mám sraz s naší fyzio Laurou, od pátečního běhu na dráze mě trochu táhne zadní strana stehna, stejný problém jako loni. Problém je prý přetížený piriformis, takový malý sval (a dobře ukrytý pod mou kvalitní zadkovou vrstvou) a bude mě otravovat! Laura se snažila odstranit zatuhnutí, loktem a celou její vahou mi to tam šmrdlala, větší bolest jsem zažila jen na thajské masáži, ani jsem nevěděla jestli brečet anebo se smát. Tak jsem nakonec byla zticha. A to je vždycky špatné znamení... 

Večer máme grilovačku!
The Chef.




To mi hned připomíná naše grilovačky doma a ty pracovní v Decathlonu. Ale když se podívám ze střechy, tak to moc jako doma nevypadá...













Dodržuj pitný režim! No jo, ale co si vybrat?

PIVO! Však jsem Češka... Foto: Lynn.


Úterý, 3. 3.

Ráno jedeme jako obvykle na krosový okruh, tam si dávám rozklus a 2x okruh v maratonském tempu. I když jestli budu někdy schopná běžet celý maraton tímhle tempem, to je otázka. 
Potom jako tradičně plavání venku, pořád je to docela ledárna. 
Odpoledne na kole jedeme jen kousek, pak pauza na kafe a otáčíme to domů. 

Coffee stop. Foto: Rufus.


Středa, 4. 3.

V bazénu jsem ve skupině trénující techniku. Hlavně záběr ruky, je to trochu něco jiného než co nás učili v totálním plavání. Vzhledem k mému zlepšení v plavání je to ale asi o hodně účinnější/rychlejší. Tenhle trénink techniky je prostě zapeklitý, člověk se tak strašně soustředí na ty ruce, že pak zapomene, že se při nádechu kouká kamsi do stropu. Když se pak člověk soustředí na hezký nádech do strany, tak zjistí, že nohy nic nedělají a jen je vláčí za sebou. Když se pak člověk soustředí na efektivní mrskání bokama (aneb jak by řekl kamarád David K.: "Představa ryby zakouslé do prstů na noze a snahy ji setřást") tak pak zjistí, že ty ruce si při záběru dělají co chtějí. Tak se pak zase soustředí na to, co bylo na začátku. A tak pořád dokola. Pak jsem se ke konci naštvala a plavala trochu rychleji, načež jsem si uvědomila že to zase nebylo s moc hezkým záběrem, tak jsem se druhou půlku bazénu soustředila na záběr ruky. Potom jsem se dozvěděla, že jsem první půlku plavala jako Phelps a tu druhou jako kachna!
Odpoledne vyrážím běhat, tempem hodně pomalého šneka, hlavně technika.
Večeříme zase v restauraci, potom tradičně Irská hospoda. Tam se vám teda dějou věci, ještě ani nedopiju svůj Cider do půlky a už mám v ruce další!


Čtvrtek, 5. 3.

Ráno vstávám brzy a nedostatek spánku jde znát, hned mám klidovou tepovku o hodně vyšší. Čtvrtek je nejnáročnější den, odjezdy hostů, příjezdy nových hostů, prostě klasický čtvrtek. Dneska mám volný den od tréninku, jen dáváme týmový trénink core, tak aspoň nějaká aktivita.


Pátek, 6. 3.

Ráno v bazénu zase technika, akorát si říkám, že zítra už musím dát něco rychlejšího. Odpoledne vyrážíme na kolo, něco přes padesát kilometrů s pauzou na kafe v Alte. Pak ještě valím běhat, jen krátce na 2 km. Snažím se od svých spolubydlících zjistit jaké je tu počasí v létě, protože už z tohohle krátkého běhu jsem úplně rudá a vyčerpaná. Běh v teple mi vůbec nejde. Prý se mám na co těšit, teď tu je tak 20° C, v létě to bude až 40° C.


Sobota, 7. 3.

Běh po ránu, kdy slunko teprve vycházelo a na druhé straně ještě svítil měsíc.

Před ranním během. 
Dneska jsem řídila auto! První lekce byla jen v podzemní garáži, pak mě Laura donutila vyjet ven, že prý jen ke kruháči, tam jsme to otočily a jely zpět. U kruháče zpátky doma mě ale ukecala jet ještě jednou a tentokrát trochu dál. Nikoho jsem nezabila a auto taky přežilo, chcíplo mi to (kupodivu) jen jednou.

Spolucestující si to evidentně dost užívá :-) Foto: Laura.

Pro velký úspěch jedu dnes autem ještě jednou, tentokrát ale celou cestu do bazénu v centru, kde se mimo jiných aut ještě pohybují lidi, navíc budu muset předjet naši skupinu cyklistů, z čehož mám snad největší strach. Když dojedu v garáži pro batohy k těm našim hostům, tak mi to hned chcípne. Tomu říkám parádní entrée! Po cestě do města jsem naštěstí zase nikoho nezabila, náš malý peloton nenabrala a auto taky zůstalo celé. Zpátky už jsem ale řídit nechtěla, však toho už bylo dneska dost. Nechápu jak někdo může řídit a u toho dělat spoustu jiných věcí, třeba mluvit, jíst, pít apod. (anebo jíst, pít, psát smsku a řídit kolenem, jako jeden šílený kamarád ze Špindlu)


Neděle, 8. 3.

Zase je tu neděle, nejlepší den! Teda ale ráno doufám, že se dneska dostanu dál než do Silves. Odsud pokračujeme jen ve dvou s Janette, tou nejkratší cestou do Monchique. 
I když mám ráda tu druhou (delší) cestu, tak si to dneska užívám, jedeme pomalu, kecáme u toho, Foia před námi a je to taková pohodička. 

S Janette.
Panoramata.

Naše rakety.
Trochu kofeinu před časovkou. Foto: neznámý Portugalec.

Časovku jsem rozjela rozumně, tedy pomalu, ne jako obvykle kdy jsem se vyšťavila hned na začátku a pak jsem uvadala. Rozjela jsem to zlehka, vedro bylo k padnutí, ale těšila jsem se na vrchol, pak jsem ještě trochu přidávala, ale nestačilo to. Dneska žádný rekord nepadnul, čas byl 29:50, o šestnáct sekund pomalejší.

Nahoře na hoře. Foto: Philip.

Dolů jedeme opatrně, snažím se Janette předat nějaké triky na sjíždění kopců. Její nejistotě rozumím až moc dobře, však jsem před dvěma měsíci při sjezdech vypadala úplně stejně. Možná teda ještě hůř. Ze Silves se přidávám ke skupině před námi. Jedeme docela brutální tempo, jen čekám kdy odpadnu, a ono to pořád nepřichází. Co teda přišlo, jsou křeče do pravého chodidla. Nic nového, ty samé křeče jsem měla na Hamrmanovi po sesednutí z kola, nic moc příjemného, ale jet se s tím dá, takže pohoda. Na posledních dvou kopcích už odpadám, navíc chytám křeče do obou chodidel, taky nic nového, to už tu bylo loni, snažím se to ignorovat a šlapu dál. Při sjezdu v Paderne na nás vystartuje pes, jedeme zrovna čtyři za sebou, já jako poslední. Obrovský čokl běží ke mě a já skoro vidím jeho zuby zakousnuté v mojí noze, naštěstí toho zuřivce míjím o pár centimetrů a můžu pokračovat dál. Po kole ještě vyrážím na 2 km běh, fakt se mi hrozně moc nechce, ale někdy prostě člověk musí zatnout zuby a jít. 
Večer máme zase grilovačku! Tentokrát se všemi hosty a bylo to super, akorát jsem u toho trochu polospící...


Hodiny za tento týden:

Plavání: 6h
Kolo: 11h
Běh: 3h 15
Core: 30 min

Celkem: 20h 45