Třetí týden

Pondělí, 26. 1.

Vstávám v 6:20. Nespalo se mi dobře, mám noční můry a pořád se budím. V 6:45 vybíhám do tmy na ranní klus. Posun výkonnosti je už znát, při nízké tepovce můžu klusat v rychlejším tempu.

Po běhu je čas rozloučit se s hosty z Bosworth clinic, pak interview s Olliem a další práce na počítači. Za pár hodin je další loučení, tentokrát s členy závodního týmu.

Odpoledne se chystáme na barbecue na pláži, oslavit Australia day. Vyrážíme tam po čtvrté hodině a nemůžu se dočkat. Je to na stejném místě kde jsme surfovali, při západu slunce. Užívám si všeho okolo, voda, písek, slunce, mušle, červené útesy, what a wonderful life.

Po cestě na pláž. Foto: RK.

Obvyklé místo pro surfování. Foto: RK.

Kdopa to je? Foto: Fantomas.

Romantika na pláži. Foto: RK.

Sestavujeme gril. Foto: Scott.

Australia day. Foto: Lynn.

Australia day. Foto: Lynn.

Barbecue. Foto: Lynn.

Úterý, 27. 1.

Na kole valíme do bazénu, tam máme mít rychlejší trénink. Nejprve rozplavání a pak máme plavat s Willem intervaly, ty nemají být úplně na max, o 5s pomalejší na 100m než můj vypočítaný čas z CSS testu. Plavu co to dá, po třech intervalech se ptám kolik že jich vlastně máme dát, Will mi odpovídá: "I have 22, you 20". 

Ajajaj. Tak to jsem asi trochu přehnala. Pak už plavu normálně a ne jak pošuk na maximum. Teda skoro na max, když plavu naplno, tak zvládám dýchat jen na jednu stranu. Dneska jsem pořád zvládala střídat strany.

Pak je čas přivítat novou triatlonistku a za pár hodin s ní vyrážíme na kolo. Fiona říká, že si dáme lehčí trénink, že prý "easy one". Jenže co je easy pro ně, je pro mě seriózní trénink :-) V Loulé se k nám připojuje Iuri, portugalský cyklista, stoupáme do kopce směr Barranco do Velho a tempo je docela rychlejší než zvládám, ale drápu se tam statečně v jejich závěsu s jazykem kdesi dole.

Cestou nahoru jsou nádherná panoramata, klidně bych i fotila kdybych nebyla zaměstnaná stoupáním a hledáním zbylých sil. 

Sugar, I need sugar! Foto: RK.

Nahoře si dáváme kafe, teda kolu a něco sladkého. 

Juri mě ohromuje svou češtinou, loni byl na návštěvě u kamarádů v Olomouci a umí dost českých vět:

"Pivo." 

"Jedno pivo, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset."

"Líbí se mi tvoje oči, nohy, všechno. Půjdeš ke mě domů?"

"Mám zlomené srdce."

"Jsem opilý. A svobodný."

Zajímavá slovní zásoba :-)

Pak klesáme dolů, cestou jsou zase nádherná panoramata. Silnice občas háže odlesky, skoro jako sněhové vločky.

Nikky a já. Foto: Fiona.

Po stoupání do kopce Fiona říká, že si dáme ještě jeden kopec, prý budeme stoupat tak 5 minut. To byl teda asi nejhorší kopec ze všech. Byl krátký, ale fakt "výživný". Takový ten kopec, který musíte vybušit vestoje, protože vsedě se to nedá. 

Nakonec dáváme 75.2 km. 

Lekce Portugalštiny

Dám si kafe s mlékem a nejlepší zákusek na světě. 

Eu queria um cafe con leite e Pastel de Nata.

Kde jsem? Onde estou?

Středa, 28. 1.

Budík 6:20. Chvíli přemýšlím, že bych nešla běhat, ale pak si vzpomenu, že chci běžet k pláži a na stezku na útesu a už vstávám z postele. Běžím klusem s Klusem ve sluchátkách. Obvykle neběhám s hudbou, ale tady je to docela často, užívám si chvilky s češtinou. Cestou z přírodní rezervace musím překročit řeku po kamenech a lávce...

Lávka. Foto: RK.

Když vycházelo slunko, tak jsem už byla za přírodní rezervací, u plantáže s pomerančovníky a mířila jsem k pláži.

Když jsem doběhla k místu, kde normálně necháváme auto na trénink plavání v otevřené vodě, tak jsem byla jak malé děcko. Bylo to tam úžasný a nádherný, pobíhala jsem tam kolem, fotila milion fotek, ve sluchátkách mi Klus zpíval: "Ničeho nelituj, život co máš je tvůj, žij a měj rád co je..." Prostě perfektní.

Stezky na útesu jsou nádherné, útes je oranžovo-červený a jak slunce stoupalo, tak se útesy zabarvovaly a byla to neskutečná podívaná. Běhala jsem tam kolem a užívala si slunko a moře a vůbec všechno.

Cestou zpět jsem ale už myslela jen na snídani :-)

Útesy. Foto: RK.

Východ slunce. Foto: RK.

Reklama na trailové boty Quechua. Foto: RK.

Selfie. Foto: RK

Typické Algarve. Foto: RK.

Ještě jedna reklama na boty Quechua. Foto: RK.

Přes den práce, první příjezdy hostů. A večer Burns supper! Skotská tradiční večeře se vším všudy, obrovským Haggisem (a jedním menším vegetariánským pro mě). Nejprve začal Philip se svým proslovem a slavnostním rozříznutím Haggisu. Po večeři přišla řada na Scottovu řeč "Toast to the Lassies" a odpovědí bylo Lauřino "Reply to the Laddies". Pak přišla řada na můj proslov, oslavu Roberta Burnse, přičemž jsem se snažila najít zajímavá fakta, jako např. že měl dvanáct dětí se čtyřmi různými ženami apod.

Philipova řeč. Foto: Scott.

Philip vs Hagis, 1:0 pro Philipa. Foto: Scott.

Scottova řeč. Foto: Lynn.

Power point ve své původní podobě. Foto: Scott.

Při večeři narážíme na téma různých tradic, snažím se jim vysvětlit naše Velikonoce. Jenže vysvětlete cizincům, že máme nějakou pomlázku, což je (jak říká helpforenglish.cz): "a braided whip made from pussywillow twigs" a že nás s tím šlehají přes zadek... 

No řeknu vám, z našich Velikonoc měli všichni Vánoce. 

Čtvrtek, 29. 1.

Ráno zase valíme do bazénu. Není mi moc dobře, dokonce ani ten mě bazén nebaví. Nejsem nemocná, ale celkově se cítím úplně vyšťavená. Odplaváno jen 1km, mohla jsem jen na chvíli, pak pomoci s nákupem a vítat další hosty. 

Do tréninku se mi vůbec nechce, tělo mě zrazuje, hlava by sportovala, ale tělo je proti. Přemýšlím kdy jsem měla celý den volno od tréninku, podle mého deníku to bylo před 14 dny, kdy jsme sestavovali moje kolo. Tam bude asi zakopaný pes, málo regenerace v nepoměru k tréninku. Říkám si, že zítra zkusím klus a uvidíme.

Pátek, 30. 1.

Budík 6:20. Původně jsem chtěla jít ráno běhat. Po osmi hodinách spánku mi je ale pořád zle, posouvám budík o hodinu později a říkám si, že můžu jít běhat i odpoledne. Když vstávám v půl osmé, tak jsem pořád neskutečně unavená. Takže dneska žádný trénink, maximálně jen na kole do města na nákup. Potřebuji být v pohodě na nedělní dlouhou štreku.

Nakonec vyrážím na kolo s mými spolubydlícími Scottem a Lynn, jedeme pomaloučku a na pohodu, celkem 21.6 km. Cestou se daří Scottovi píchnout, spravuji kolo a provizorně zalepuji díru v plášti, která je skrz. Pak se konečně najdeme v mapě, dokonce trefíme i tu dobrou kavárnu, kde si dáváme obvykle kafe před lekcí plavání. I my si tam dáváme kafe a Pasteis de Natas, pak nasedáme na kolo a... Scott má znovu prázdné kolo, tentokrát je defekt někde jinde, takže zalepená díra v plášti drží. Měním znovu a jen se tomu smějeme. Pak k pláži, fotky, do supermarketu a dom.

Večer si s Lynn dáváme relax ve Spa v hotelu, bazén, sauna, pára, vířivka. Shodly jsme se na tom, že hotel je až moc zbytečně luxusní a že jsme rády, že bydlíme vedle, ale jejich Spa je skvělé, perfektní odpočinek.

Scott a Lynn. Foto: RK

Jedna skupinová. Foto: ochotní neznámí. 

Sobota, 31. 1.

Ráno jsem se těšila na běh, zkusila jsem 8 km a šlo to, takže už se moc těším na nedělní Monchique. Není zde moc co psát, protože jsem celý dnešek strávila s počítačem a snažila jsem se dokončit seminárku. V prokrastinační pauze jsem pak upekla bábovku jako dezert po večeři. Akorát to byla bábovka bez vajec a místo normálního mléka sojové mléko, jeden z našich trenérů je alergický na laktózu, tak to byla trochu jiná verze naší české bábovky...

Po večeři už jen rychle odeslat seminárku a spát. Před spaním si ještě pouštím videa z různých ironmanů abych se navnadila na zítřejší dlouhou jízdu na kole :-)

Neděle, 1. 2.

5:50 budíček, snídaně, balení věcí a jídla

7:00 sraz, kontrola kol

7:20 vyrážíme

Na začátku jedeme pohodovým tempem, cítím se fajn a těším se na kopce. V Silves je první pauza, dávám si horkou čokoládu a Pastel de Nata. Ze Silves nás Fiona rozřazuje do tří skupin dle výkonnosti, k mému překvapení jsem ve druhé skupině, ale prý kdybych do kopce už nemohla, tak mám zpomalit a připojit se k poslední skupině.

Vyrážíme ze Silves, nejprve nás čeká 6km špatné silnice a za chvíli už začíná stoupání, které je pro mě snad horší než samotný výjezd na Foiu. Bojujeme spolu s Colinem, jsme tak stejné výkonnosti a do kopců se navzájem hecujeme. Je to opravdu o poznání lepší než při prvním výjezdu. Do kopců bojuji, ale už je to boj jen chvilkama a ne jak minule celou dobu nahoru.

Vyhlídka v kopcích. Foto: RK.

Když dojedeme do Monchique, tak nejprve objednáváme jídlo, zase jen tak říkám co bych si dala a budu čekat co donesou...

Na Foiu si dáme časovku, vyrážím první, další budou v minutových intervalech. Můj první čas před dvěmi týdny byl 39 minut (neoficiálně měřený), chtěla bych se dnes dostat pod 36 minut. Když si to valím nahoru tak je čas docela dobrý, tentokrát se mi ani nehoní hlavou "I hate this hill", ale v duchu si opakuji jen: FOIA, FOIA, ... A funím u toho jak stará koza :-) Když mám krizi, tak si představuji závody v česku a jak mi tyhle výjezdy pomohou k lepší formě.

Nahoru valím ze všech sil co to dá, to je moje klasické chování když mi někdo řekne: "Tady je start, tam je cíl, tady měřím čas." A je jedno že to není závod, moje hlava přepne do závodního režimu a já šlapu do pedálů jak splašená.

Nahoru se dostávám za 30:11, avgTF 174, prům. rychlost 14.4 km/h. Čas mě hodně překvapuje, protože dostat se nahoru pod 30 je můj dlouhodobý plán než odsud odjedu, a najednou mám tenhle čas po třech týdnech. Je načase přehodnotit plány :-) Takže nová meta je čas pod 29 minut. Z časovek v Liberci vím, že můžu mít i tepy nad 180, takže rezervy jsou. Je teda fakt, že časovky v Liberci jsem nejezdila po odjetých 80 km. V celkovém pořadí jsem osmá, tři chlapi skončili za mnou a z toho mám velkou radost :-)

Jídlo je perfektní, na oběd se vždycky těším, donášejí mi omeletu se sýrem a zeleninou.

Cestou dolů jedeme zase ve třech skupinách, v místě nově nazvaném Willy´s corner (zatáčka kde jsme měli incident s autem) zpomalujeme a jedeme pomaleji. Pak pokračujeme do Silves, v místě kde je špatná silnice jsem v čele naší skupiny, takže spolu s Chantal hlásíme kde všude jsou díry. Je to docela jednoduché, prostě všude.

V Silves rychlá zastávka na doplnění vody a pokračujeme dál směr domů, zase jsem v čele skupiny, ale asi po deseti kilometrech mi docházejí síly. Odporoučím se tedy dozadu a čekám až se mi vrátí energie. Poslední kopec a sjezd a valíme to domů. Říkám si, že na přechodový běh nepůjdu, ale pak sama sebe ukecám.

Měním boty a vyrážím na běh. Nejprve plánuji dát si jen kilák, nakonec pokračuji dál, po kilometru se chci otočit u jedné značky, je to taková obrovská cedule (viz foto dole). Když běžím okolo, tak si chci zmáčknout kolo na hodinkách, a najednou... Rána. Ležím na zemi. Nevím co se stalo, ale první co mě napadne je, že musím stopnout sporttester (!). Z nosu a oka mi teče krev. Pak vytahuji rukavici a snažím se pobrat tu krev do rukavice abych si nezašpinila týmové oblečení (smutné je, že když tam tak ležím na zemi, tak auta jen projíždějí okolo...) Po chvilce se sbírám, pomalu kráčím domů. Cestou ještě dělám foto, tady mě máte...

Po srážce se značkou. Foto: RK

Střídavě utírám krev do rukavice a střídavě se směju tomu jaký jsem pako. Doma potkávám Alana, jednoho z trenérů, s Chantal mi dávají první pomoc (tou je čokoláda) a pak zkoumají škody. Cestou přemýšlím nahlas jaké z anglických slovíček se na to hodí, jestli "run into the sign" nebo "crashed", Alan to shrne jako: "Let´s say you got smashed" :-) Spolu s naší fyzio Laurou to nějak dávají do kupy, stehy pod okem prý nebudou potřeba, Laura to jen dezinfikuje (při dezinfekci rány pod okem vidím všechny svatý i ty rohatý), pak mi tam lípne malou náplast a snad to bude v pohodě.

Večeři máme v restauraci, protože zítra nám pár hostů odjíždí domů. Hned po večeři ale jedu domů, bolí mě hlava a chce se mi hrozně moc spát. Jen doufám, že budu spát normálně...

Update z pondělka

foto "mojí" značky:

Trenér říkal: "Až potkáš nějaké překážky, tak se jim postav čelem." Tohle ale asi neměl na mysli :-) Foto: RK.

Nechávám v Portugalsku svůj otisk hlavy (vlevo dole) :-) Foto: RK.