Druhý týden

Pondělí, 19. 1.

Ráno se věnuji trochu i těm pracovním věcem. Poté vyrážíme na kolo, jen tak lehce na vyjetí včerejší dardy kilometrů. Jedeme lehčí okruh, cestou nám trenéři ukazují, kde se normálně jezdí intervaly do kopců a jízdu končíme v marině. V restauraci si dáváme pizzu a zmrzku, je to zároveň oslava Willových narozenin.
Odpoledne nás čeká školení o bezpečnosti, nejprve prezentace o možných nebezpečích při tréninku a první pomoci, poté ukázkové scénáře v podzemní garáži našeho hotelu. Na každého z nás se přichystá nějaká situace a musíme si s tím nějak poradit. Potom máme ukázkové scénáře ve vodě, záchranu tonoucího. Největší riziko je ale stejně při cyklistice, takže tomu se věnovalo nejvíce prostoru.

Marina. A oslavenec na fotce zrovna není... Foto: FHJ.

Úterý, 20. 1.

Ráno zase trochu práce. Potom běžím do centra, kde jsem se nějakou překvapivou náhodou neztratila.  Běžela jsem přes přírodní rezervaci, na fotce se můžete podívat co tu mají za zvířectvo. Vesměs to samé co u nás, lišky, ptáci, ježek a zajda. Chantal slibovala, že tam bývají i želvy, ale ještě jsem žádnou nepotkala.
Odpoledne zase pracovní...

Zvířectvo. Foto: RK.

Středa, 21. 1.

Hned ráno jsme vyrazili na kole do bazénu, tam jen lehčí trénink, spíše technika. Po bazénu vyrážíme do mariny, čeká nás tam surfování. Pár instrukcí na břehu a vrháme se do vody. Tenhle sport mi teda vůbec nejde. Každá vlna mě sráží dolů, častěji jsem pod vodou než nad vodou, písek mám snad všude a připadám si jako v pračce. Ani jednou se mi nepovedlo se postavit, nejlepší pozice, ke které jsem se dostala byla na kolenou :-)

První surfování. Foto: Vilamoura Surf Project.

Po obědě vyrážíme na Road trip s Fionou. Potřebuje někoho, kdo jí bude dělat modelku na fotky, resp. na panoramata, která budou použita na focení jejich závodního týmu. Vzniká dost zajímavých fotek, bohužel se povedlo všechny vymazat, takže si na další fotky musíte trochu počkat.
Po cestě se stavujeme v Loulé, na poštu, kafe a Pasteis de Natas, také v Bike Landu, kde je jeden zábavný starší Portugalec. Trochu jsme se zakecali a říkal, že prý byl v Čechách, moc se mu tam líbilo a prý tam bylo hodně servisaček kol a všechno to byly ženské. Také tam u nás prý bylo hrozně moc vína. Ptám se ho, kde přesně byl, že prý v Mikulově. Tak tím se vysvětluje to víno. Pak prý byl také v Brně a Praze, tam bylo zase moc piva. Jo, to přesně zní jako Česká republika :-)


Čtvrtek, 22. 1.

Ráno připravujeme věci a pokoje pro závodní tým, pak jedu s Lynn a Scottem na nákup. Scott mi dává novou přezdívku "Maluca" = crazy person. Po nákupu běžím trochu potrénovat a večer už se setkáváme se závodním týmem.


Pátek, 23. 1.

Ráno běh, 10 km, zase v přírodní rezervaci, z toho 8 km trochu svižněji.
Odpoledne práce, každou hodinu jsem kontrolovala stanoviště konzultací našeho závodního týmu. Večer máme připravenou párty. Nejprve přípitek na recepci našeho hotelu, dávám tři piva (malá) abych se trochu rozmluvila a pak jedeme do restaurace v centru.
Restaurace je parádní, akorát ty jejich míry jsou neskutečné. Pivo velikosti "medium" je 1 litr, "normal size" je třílitr, ale dají vám i půl litr. Ten si dávám já, plus ještě víno k tomu, fakt dobrá kombinace.

Medium beer. Foto: FHJ.

Jídlo je vynikající, dělají mi vegetariánský mix s trochou ryby. Fiona během večeře zjišťuje, jestli jsem už někdy tančila na stole, koukám na ní jestli se nezbláznila a odpovídám že ne. Ona jen poznamená: "We have 5 months, don´t worry you´ll dance on a table". V duchu jsem si říkala, že to nehrozí (jsem přeci slušná holka). Kdybych jen věděla, že na stole budu o hodinu později opravdu tančit...
Po restauraci jsme zamířili do Irské hospody, kapela tam hrála skvělé songy, podobné tomu co hráli v Citizen Smith v Edinburghu. Na zdi mají pověšený tento obraz:

Cafe Blond Liberec. Foto: RK.

Interesting... Tahle fotka totiž není pořízená z té Irské hospody, ale z mé oblíbené kavárny v Liberci. Pobavilo mě že je to na více místech a hlavně že tam je zase ten stůl, to je totiž v téhle Irské hospodě asi úplně normální, za chvíli jsme tam trsali všichni. Ani nevím jestli tam někdo zůstal na zemi.
Domů jsme dorazili kolem čtvrté...


Sobota, 24. 1.


Ráno mě neskutečně třeští hlava. Kocovina po včerejšku. Ale jaká... Abych to trochu zlepšila tak vyrážím ven běhat. Beru si s sebou jen jablko, čekám že budu za chvíli zpět. Běžím znovu přes přírodní rezervaci, novou cestou až někam do neznáma, po deseti kilometrech zjišťuji, že žádnou zkratku zpět nenajdu, takže se musím otočit a běžet stejnou trasou zpět - trošku si to cestou zpět zkracuji, celkem mám 17 km. Je mi zle, jsem vyprahlá, protože jsem si nevzala žádné pití a ještě mi ráno byla zima, takže jsem nabalená jak na běh v ČR. Celý běh tedy trpím, jsem jen ráda že jsem si vzala telefon a můžu poslouchat hudbu. Během tréninku si slibuji, že už fakt nebudu pít (po kolikáté v životě?).
Po běhu skáču do bazénu v hotelu, chvíli piluji techniku, jenže musím svůj plavací trénink brzy ukončit. Na dně totiž plave mrtvý pavouk... Já vím, že mi nic neudělá, ale prostě tam je a já v tom nemůžu plavat. Chvíli zkouším plavat na druhé straně bazénu, ale nohatec si putuje kam se mu zachce a já radši skáču ven.

Bazén a Mauglí nohy. Foto: RK.

Neděle, 25. 1.

Po snídani se loučíme s Helen, výživovou poradkyní z Bosworth Clinic a pak valíme do mariny na další lekci surfingu. Už to bylo lepší, nebyly teda tak velké vlny, ale aspoň jsem nebyla tak moc pod vodou.

Jestli se podíváte pozorně na fotku, tak uvidíte ty mega vlny co jsme tam měli :-) Proto to důkladné rozcvičení a čekali jsme, jestli začne pořádně foukat aby bylo na čem surfovat...

Awesome wave! Tohle byla jedna z největších vln... Foto: PH.

Po surfování dáváme rychlý oběd, focení s týmem a pak kolo. Tedy tým zvlášť, já vyrážím sama na druhou stranu. Mám perfektní plán - Faro, Sao Bras de Alportel, Loulé. Nakonec se ztrácím. A pak znovu a ještě jednou, nedojedu ani do toho Fara. Cestou najdu dost pěkných míst, ale když jedu po hezké silnici, která najednou ... skončí, tak mě to vůbec netěší. A když se to pak stane ještě dvakrát tak už jsem docela zoufalá...
Dnes celkem najeto 60.3 km, ve smečce se ale cítím lépe, už se těším na další společný trénink.
Večer zobání (pozor na angličtinu, "nibbles" není to samé co "nipples" :-) na střeše s týmem a hosty z Bosworth clinic. Je to parádní setkání, Gordon z Bosworth clinic má krásný proslov, vydržela bych ho poslouchat hodiny. Všude je hodně piva a vína, já piju džus. Moje tělo alkohol fakt nesnáší a tak si říkám, že když tak moc obdivuji kamarády, kteří ze zásady nepijí (Pája z Dekáče a Dan z HKNMPSM), tak proč nebýt jednou z nich?
Schválně, jak dlouho myslíte že mi to takhle bude fungovat?
Uvidíme příští týden? :-)

Víkend

Zbytek příběhu o minulém týdnu...


Sobota, 17. 1.

Ráno v devět sraz, spím kolem 9 hodin (o tom by si spolubydlící Dan mohl jen nechat zdát), jsem unavená po pátečních testech. Trénink máme hned u hotelu, nácvik přechodů kolo-běh, pak technické věci s kolem - nasedání na kolo za běhu, seskakování z kola, nazouvání bot (tohle mi zrovna vůbec nejde), sundání bot za jízdy apod. Povětšinou jsem měla pocit, že skončím na zemi. 

Doporučení dnešního dne, které mi všichni kladli na srdce: hodně jez a pij, zítra to bude potřeba. V neděli je dlouhý trénink na kole do hor, na nejvyšší vrchol Algarve - Foia.

Odpoledne jedeme s trenéry na výlet do Loulé, nakupování, procházka po městě, kafčo, taková pohodička. V místním supermarketu kupuji opravdu VELKÝ krém Nivea, protože moje nohy jsou vysušené jako sušenky. Až doma zjišťuji, že je to sice Nivea, ale je to sprcháč. Ach jo. Musím se naučit portugalsky - anebo jiný jazyk, který byl na obale (anglicky tam nic nebylo).

Večer máme breefing ohledně zítřejšího tréninku na Monchique, začínám z toho být lehce nervózní. Nebo spíš cítím velký respekt. Ano, respekt. To je to slovo. Jako před maratonem. Anebo před Hamrmanem. Po večeři sepisuji plán výživy a hydratace jak mi bylo doporučeno. Před spaním si pro jistotu dávám ještě druhou sklenku vína, stejně jako můj klasický rituál před závodem - abych rychle usnula.

Neděle, 18. 1. MONCHIQUE!

5:20 - vstávám. Pořádná snídaně, protažení a balení jídla a věcí do batohu, který pojede v doprovodném vozidle.

7:00 - sraz u místností s koly, kontrola kol, poslední přípravy a můžeme vyrazit.

7:25 - vyrážíme z rezidence.

Venku chčije a chčije... Pršelo celou noc, takže je všude hodně vody a bordelu. V jednom železničním podjezdu projíždíme vodou, která je tak po kolena, takže už na začátku máme mokrá chodidla. Neoprenové návleky na boty holt nefungují, když v nich projedete malou řeku.

Chčije ze shora, chčije z kola toho před námi, samé "lahůdky". Hlídám si pitný režim, přesně podle mého plánu, vypiju flašku a půl, jen zapomínám jíst. Naštěstí se hlídáme navzájem, takže při jednom sjezdu do sebe dostanu aspoň kousek rýžové sušenky, které nám připravili Lynn a Scott.

9:30 - zastávka na kafe v Silves, 43 km za námi, dávám si kafe, zákusek Pastel de Nata a banán. Je mi fajn, ale jak delší dobu stojíme, tak mi začíná být hrozná zima. Když sednu zpátky na kolo, tak to chvíli trvá než nohy pochopí, že mají šlapat do pedálů.

Ze Silves směrem do Monchique je špatná silnice, jedeme v pelotonu a ze všech stran se ozývají různá varování:

"Hole left!"

"Bump!"

"Hole right!"

"Keep left!"
"Car back!"

"Hole left!"

A takhle několik kilometrů po rozbité silnici s naprosto úžasnou signalizací zepředu našeho pelotonu. Pak už začnou kopce. V jeden okamžik zpomalujeme, protože jsou na cestě jakýsi rozzuření portugalští psi. Až potom vidíme, že je za nimi stádo koz. Takže stojíme a čekáme až kozí peloton přejde.
Potom stoupáme stále výš do kopce, je to prudší a prudší, začínám být unavená, ale panoramata kolem nás jsou překrásná a to i když není vidět daleko kvůli oblačnosti a dešti. Pořád se jen kochám a říkám Philipovi vedle mně, že jak je to úžasné a super. Ten jen s úsměvem pronese: "Welcome to your office Renata".
Pořád stoupáme do kopců, zdá se mi to nekonečné, po chvíli zastavujeme u jedné vyhlídky a mě potěší zpráva, že nejhorší kopce máme za sebou. Další ještě budou, ale ne tak prudké stoupání.

Monchique je takové malé městečko v horách, když tam dojedeme tak si máme objednat jídlo a pak pokračovat ve výjezdu na Foiu. V restauraci nemají nic bezmasého, tak jen držím menu a ukazuji co bych si chtěla dát - "Salad, cheese, broccoli, I don´t know...", jsem hladová a unavená a vůbec nevím co si mám dát. Pak jsem si říkala, že jsem vlastně zvědavá, co mi donesou.

V restauraci se z nás odpařuje neskutečně moc páry, za chvíli to tam vypadá jako v sauně nebo v páře, naše těla nastartovala režim nejvýkonnější tepelné elektrárny.

Foia

Je čas jet nahoru na horu. Nejvyšší vrchol Algarve - Foia, 902m n.m., z Monchique je to 7.2 km, stoupání 450m. Na začátku je to pohoda, Laura zpívá song od Tiny Turner, já zase Summercat, akorát mi co chvíli dochází dech.
Po pár minutách už je ticho.
Pořád stoupáme, že prý 3.5 km do konce. Ještě se to docela dá.
Za chvíli už se to moc nedá.
Přemýšlím nad tím, co nám kdysi říkal Zdenda na jednom ranním meetingu v práci: "Pravý výkon začíná za vaší komfortní zónou." Nebo to možná bylo, že nejvíc se o sobě naučíme za naší komfortní zónou, už nevím. Každopádně moje komfortní zóna byla dva kilometry pod vrcholem, od té doby už mi není moc hej, bojuju s tím pitomým kopcem, je mi zima, kolem fučí vichr, prší a já se nemůžu dočkat až budu nahoře. Nebo spíš dole v restauraci. Hlavou mi zní jen: I hate this hill... I hate this hill... I hate this hill.
Pak jsme konečně na vrcholu, s Chantal děláme rychlou selfie a valíme dolů.

Na vrcholu s Chantal. 

Jedu opatrně a nemůžu se dočkat suchých věcí a jídla. V restauraci se všichni převlékáme do suchých věcí z doprovodného auta. K jídlu mi přinášejí dva talíře, jeden s vařenou zeleninou brokolicí a mrkví a druhý se salátem a sýrem. Super, mám hlad že bych snědla snad i maso. K jídlu si dávám horkou čokoládu a po obědě ještě kafe. 

Na cestu zpět mi radí Philip dát si do bot igelitové pytlíky, pak budou nohy v suchu. Skvělý tip, igelitové pytlíky obstály až domů.

Cestou zpět sjíždíme opatrně, je mokro a zatáčky prudké.

Při jedné prudké zatáčce doleva, najednou vidím auto napříč silnice v našem pravém pruhu.
Rychle brzdím. Will je na zemi. Brzdím ještě víc, bojím se že do něj narazím. Ujíždí mi zadní kolo do pravé, pak do levé strany.
Brzdi, brzdi, brzdi.
Nakonec to nějak uřídím a pomalu jedu k ostatním ze skupiny.

Alan zastavuje dopravu, sbírají Willa, čekáme co bude dál. V autě byl asi nějaký idiot, snažil se otočit auto do druhého směru, akorát zapomněl, že v zatáčce není zrovna moc dobré místo na otáčení. Kousek za námi jelo další auto, to mělo ještě docela štěstí, jinak by skončili všichni v sobě. 

Jsem z toho trochu mimo, Chantal se ptá jestli jsem v pohodě, nakonec do mě dostane pár gumových medvídků a je to lepší.

Jede se dál, pomalu sjíždíme kopce, snažíme se držet u sebe a jet pomalu. Pod kopcem stavíme a chlapi se snaží ošetřit Willa, odřený bok a ruka. Na cestě zpět stavíme znovu v Silves na kafe, dávám si kolu a něco k jídlu.

Ze Silves mám menší krizi, když se mě ptají jestli jsem ok, tak odpovídám: "I´m fine" a všichni už vědí, že se něco děje, protože obvykle odpovídám "Awesome" nebo "More than happy". Snažím se tedy do sebe dostat další z gelů a doufám, že už to nějak doklepu domů.

Kopce jsou těžší a těžší. V jednom sjezdu ale lehám na kolo a snažím se nabrat rychlost na kopec, který je hned vzápětí. Vzadu za mnou mě Alan povzbuzuje, ať před pelotonem nezastavuji a valím to dál. Chytám druhý (resp. ten den asi sedmý) dech a šlapu do kopce co to dá. Ostatní jen zírají a já taky. Ten den jsem však vepředu moc nebyla, takže jsem skoro nic "neodtáhla". Valím to tedy nahoru, pak ještě chvíli v čele pelotonu a při sjezdu se zase odporoučím do bezpečnějších zadních pozic. Pak už jsou kolem známé oblasti, jsme skoro doma. Kratší výklus na protažení nohou, umýt a namazat kolo a pak můžu umýt a nakrmit sebe.

Na druhý den dávám budík na co nejdéle a říkám si, že devět a půl hodiny spát určitě nebudu...

Statistika: 

Dnes najeto celkem 162 km, celkový čistý čas jízdy: 6:58:48, prům. rychlost 23.3 km/h, nastoupáno kolem 2000m.

Výšlap na vrchol byl za 39:05, prům. rychlost 11.2 km/h, tepy 140, stoupání 450m.

Po kole 1 km výklus.

První týden (bez víkendu)

Jejéééj další dávka čtení! :-) Milí čtenáři, tu je další čtení, víkend však zatím nenajdete. Tam toho bylo tolik, že vás nechci zahltit spoustou slov. 


Pondělí, 12. 1.

Ráno vstávám, tedy soukám se z postele, nohy jak po maratonu z té dlouhé jízdy na kole ze včerejška a to mě čeká běh a plavání. No ale co, od toho tu jsem, nebo ne? Je tu pěkný dvoukilometrový krosový okruh, v roce 2000 se na něm běželo mistrovství světa, na něm bude dnešní trénink.

Běželi jsme tu "easy pace" což znamená:

- první 2 km - tempo 5:11

- potom dynamická cvičení na cca 10 minut

- další 2 okruhy (tedy 4 km) - tempo 5:07

Tohle rozhodně není můj easy pace, jsem ráda že jsem si ráno zapomněla hrudní pás, jinak bych jen koukala jak jsem hodně vysoko nad svým anaerobním prahem. 

Po tréninku na okruhu jedeme na kafčo a zákusek. Začínám tyhle kávové pauzy zbožňovat. Po pauze už míříme k pláži. 

Pláž kde trénujeme plavání v otevřené vodě.

Na začátku pár informací o bezpečnosti a praktické rady k oblékání neoprenu (hodně věcí, které jsem vůbec nevěděla) a pak už se vydáváme do vody. Všechno hezky pomalu, Alan nám ukazuje, jak přesně se postupuje s klienty, takže lezeme do vody, pak ven, pak se učíme jak "ustát" velkou vlnu, jak podplouvat pod vlnami apod. Plavání ve vlnách je pro mě nová zkušenost, na začátku plave Alan vedle mě, což mě dost uklidňuje, vidím vedle sebe nohy a hned jsem jistější ve směru plavání. Pak zkoušíme drafting ve vodě, plavání "na" vlně, plavání poslepu a další různá cvičení. 

Odpoledne se vydávám do centra Vilamoury, tam teda ani nedojdu, protože se (překvapivě) ztrácím a tak to radši otáčím domů. Až doma jsem se dozvěděla, že jsem byla na správné cestě, jen jsem nedošla dál do centra. 

Pomeranče jen tak na ulici :-)

Úterý, 13. 1.

Ráno si noví trenéři zkouší natáčení plavců v malém bazénku v hotelu, plaveme tedy na střídačku semo tamo, zatímco oni různě zkouší úhly kamery. 

Odpoledne vyrážíme na kolo, celkem 51.1 km. 

Trasa je: Vilamoura - Paderne - Alte - Benafim - Loulé - Vilamoura

V Alte zastavujeme na pauzu na kafe. Laura se snaží dostat do pusy lžičku napříč. Po pár minutách se jí to daří, vypadá jako šílený kůň a my ostatní se smíchy málem .... no však víte co. Bylo to parádní, tahle trasa se mi hodně líbí.

Středa, 14. 1.

Ráno vyrážíme na běh v přírodní rezervaci, kterou máme cca 5 minut běhu od rezidence. Tento běh se normálně běhá s hosty ve čtvrtek, aby si trochu protáhli nohy po cestování letadlem. Tedy ale tempo 5:20 pro mě moc výklus není, funím jak stará lokomotiva, ale zvládám to, prům. tepy 158.

Odpoledne vyrážím opět do centra, kupodivu tam dorazím, najdu i marinu se spoustou zaparkovaných lodí a po chvilce se (opět překvapivě) ztrácím v centru - ale nic vážného, jen se musím vrátit tou samou cestou, kterou jsem přišla. Po cestě domů poslouchám oblíbenou hudbu, když tu najednou... nevím kde jsem! 

Já tohle fakt nechápu, šla jsem po té samé cestě, kterou jsem šla do centra a najednou někdo asi přestěhoval ulice nebo co a já jsem byla v háji. A to jsem si v centru dokonce vzala mapu. 

Akorát jsem se nemohla najít na mapě. 

Naštěstí jsem si odchytila nějakou paní, která mi poradila kde přesně jsem. Doufám, že nikdy s hosty nepojedu nikam sama, protože jinak skončíme v lepším případě ve Španělsku, v horším případě v Maroku.

Marina, Vilamoura

Čtvrtek, 15. 1.

Dopoledne je pracovní, dostáváme se více k jádru pudla. Tedy práce. Trochu se ve všech systémech ztrácím, tak snad se brzy najdu. Také představení lidí na recepci, s kterými budu komunikovat a vůbec tak nějak všeho. 

Dámy a pánové, první lekce portugalštiny!

Ahoj - Olá

Děkuji - Obrigada (pokud to říká žena, chlapi říkají Obrigado)

Dobré ráno/dobrý den (před obědem) - Bom dia!

Dobré odpoledne - Boa tarde!

Odpoledne se věnujeme zase práci, pak taky nastavení správné pozice na mém kole, které konečně přiletělo z ČR. Nastavení kola trvalo cca hodinu, nakonec jsme vyměnili představec za kratší. Pak ještě úklid místností na kola a vrháme se na večeři. 

Pátek, 16. 1.

Ráno jedeme do bazénu v centru, na kole tam a na kole zpět - celkem necelých 12 km.
V bazénu nějaké to rozplavání a cvičení a pak začínáme s CSS testem - tedy plavání na čas na 400, 200 a 50m. Po každém měření bylo cca 10min pauza na vyplavání.

Mé časy jsou:
400m - 7:08
200m - 3:28
50m - 45s
Oproti zápočtu z plavání v r. 2012 jde vidět posun, jen doufám že i po pár měsících zde bude zlepšení i v dalších časech.

Měla jsem toho pak docela plné zuby. A to nás čekal ještě jeden test. Mnohem, mnohem horší test...
Dráha.

Obecně běh na dráze nemám ráda, ještě hůř snáším když tam musím běhat nějaké testy na čas. Po rozklusání si dáváme pár minut cvičení, protažení a pak se jde na věc. Nechce se mi, hrozně moc se mi nechce. Jsem z naší skupiny nejpomalejší a fakt moc se snažím se tomu vyhnout. Říkám Philipovi že se na rychlejší běh necítím, on mě ale nekompromisně ukecal. Že prý jestli nemám nějaké vážnější zranění, tak bych měla test zaběhnout, je to dobré porovnání do budoucna a pak uvidím pokroky. Nechávám se tedy ukecat a jdeme na věc. Čeká nás test na 3.2km, tedy 8 koleček. Jak jsem čekala, tak mi všichni už po startu utíkají, snažím se držet jejich tempo, ale 4:00 na kilák nezvládám, tak zpomaluji s každým kolem čím dál tím víc. Nakonec to dávám s jazykem až na břiše v čase 15:12, průměrné tepy 186, hodně vysoko nad mým anaerobním prahem. 

Po běhu jsem ale ráda, že jsem test zaběhla, snad po pár měsících bude čas třeba nějakých 13 minut nebo někde blízko tomu času :-) 

Odpoledne vyrážíme ještě na kolo, celkem 53km. Vyjíždíme v dešti, nic příjemného, ale jsem ráda že můžu protočit nohy ze všech těch testů. Jedeme v podstatě stejnou trasu co v úterý, akorát cestu tentokrát udávají noví trenéři, mají takové zaškolení, jestli si pamatují přesnou trasu. Ztrácíme se jen jednou, takže v pohodě. Ve městečku Alte máme zase zastávku na kafe, pak už jsem se ale fakt těšila domů na sprchu, jídlo a postel.

Další lekce portugalštiny:

Boa fin de Semana - Hezký víkend!

Pastel de Nata - malé zákusky, něco jako puding v něčem jako listové těsto a jsou výborné!

Pasteis de Natas - množné číslo zákusků

Odjezd a první dny v Portugalsku

Posledních pár dní před odjezdem byly šílené. Chtěla jsem stihnout strašně moc věcí, všechno zařídit, všechny vidět, pořádně sbalit atd atd. Bylo toho až moc. 

V pátek jsem odjížděla do Prahy, zde jsem si užila poslední česká piva s kamarádem a v sobotu brzy ráno jsme vyrazili na letiště.

Sobota, 10. ledna

Na letišti jsem, jak už je u mě normální, nervózní jak nikdy. Kamarád Biff si ze mě dělá pořád srandu že neprojdu snad ani jednou kontrolou a ukazuje se, že má skoro pravdu, protože už na odbavení jsme zjistili, že místo dvou zavazadel mám zaplacené jen jedno. Jupí, čas na přebalení zavazadel! Snažíme se co nejvíce narvat do kufru a zbytek si vezmu v krosně na palubu. Trochu si oddechnu když projdu pasovou kontrolou. Potom ta bezpečnostní kontrola, tam už je to trochu složitější. Při průchodu bránou pípám červeně. Mobil v kapse :-) Pak ještě krosnu projíždějí dvakrát, je tam moc věcí, ale paní se to nechce rozbalovat, prý: "Tohle bychom už zpět nesbalili". Asi má pravdu. Nakonec mi vše prochází i zde. 

Ano, přiznávám, jsem trotl a nelétám často, zmatená jsem i v Liberci, natož někde za humny u Pražáků. 

Jestli jsem byla na letišti nervózní, tak v letadle je to ještě horší. Let je však celkem v pohodě, za chvíli přistáváme v Kolíně. Tady mám necelé čtyři hodiny do dalšího letu směr Faro. Aspoň mám čas si udělat test angličtiny, vychází mi z něj úroveň B2. To asi není špatné, ale může to být i lepší. Dávám si závazek, že ode dneška za pět měsíců chci mít v testu C1.
Minimálně C1.
Pak si sepisuji další plány. 

Let je dlouhý, ale utíká to rychle, Zakecala jsem se se spolucestujícím vedle mě, Polákem žijícím v Německu, který běhá maratony. Jeho nejlepší čas byl 2:18. 

Po přistání jsem byla trochu nervózní, jestli na mě bude někdo čekat na letišti. Vyjdu ven z příletové chodby a... nikde nikdo. V duchu si říkám "Nepanikař! Vem telefon a někomu zavolej", nakonec vidím někoho s cedulí naší společnosti a nadšeně se k němu hlásím.  Řidič je Portugalec a nikdy neviděl sníh. Míjíme stromy s pomeranči a citróny, k místu kde bydlím to je z letiště tak půl hodiny.
Po příjezdu zjišťuji, že bydlím s Lynn a Scottem. Je to společný byt, každý máme svůj pokoj, koupelnu a kuchyň a obývák je společný. Když jsem se zeptala, jestli taky dělají triatlon, tak mi odpověděli: "No, we´re just feeding the machines". Aha, to jsem ve správném bytě.
Večer máme společnou večeři s celým týmem. Skvělé jídlo a ještě skvělejší dezert, Lynn a Scott jsou skvělí kuchaři.


Neděle, 11. ledna

Ráno mám sraz s Philipem, musíme připravit kolo z půjčovny abych s nimi mohla na kolo. Dneska se dělíme do několika skupin - já, Will a Laura jedeme s Philipem, který nám chce ukázat obvyklé trasy. Když jsme vyjeli tak to byl zvláštní pocit, jen nevím co bylo to nejpodivnější. Jsem na kole v lednu? Jsem v Portugalsku? Jsem v týmových barvách TTH na tréninku? Tohle se FAKT děje?
Moc jsem na začátku nesledovala cestu a jen jsem se nechala unášet okamžikem. A to byla chyba. Philip nás každou chvíli zkoušel, musíme vědět kde přesně jsme, když zastavíme tak musíme vědět kde se nacházíme na mapě, kam jsme odbočili, kam to vede atd. Docela fuška, jsem pořád ztracená.

Trasa, kterou jsme jeli:
Vilamoura - Loulé - Querenca - Salir - Benafim

Odbočka v textu: V Benafimu jsme zastavili v tzv. coffee shopu. Poznala jsem, že tady není záhodno myšlení typu: "Mám si dát ten koláček? Nebo si ho nemám dát...?".
Ne. Po pár hodinách na kole se to mění na: "HA! Coffee! Cookies! Lots of cookies!" A takhle to tu mají všichni. Nejčastější věty, které slýchám každý den jsou: "I´m hungry." "Are you happy?" a "My legs are sore"

Pokračujeme dál v jízdě... Benafim - Alte - Sao Bartolomeu - Silves.

Cestou do Silves, kde jsme měli oběd, se Philip snaží naučit mě jízdu v háku, to je pro mě docela složité, nechce se mi moc blízko ke kolu přede mnou. Ale tak nějak to jde a valíme to na zvlněném terénu docela rychle. Po sjezdu se ptám jak rychle jsme jeli, prý 40 km/h a více. Super :-)
V Silves si dáváme oběd, zvládám celou pizzu a ani kraje nenechávám na talíři jako obvykle. Zakecávám se s portugalským cyklistou sedícím vedle mě, prý má odtrénováno za tento týden 35 hodin, byl v Olomouci, jeho nejoblíbenějším pivem je Radegast a zvládá základní věci v češtině: "Ahoj, jak se máš? Já dobře. Jedno pivo prosím." Zároveň slavíme dnešní narozeniny Fiony, večer se jde hromadně na večeři. Super, už teď se těším na další jídlo.

Pokračujeme dál v cestě...
Silves - Algoz - Tunes (to si nazýváme iTunes) - Paderne - Vilamoura

Po cestě ze Silves se mi daří pustit lahev s vodou na silnici, netrefila jsem se do držáku na láhev. No jo, "cyklistka" se fakt pozná...
Nejsem až tak moc rychlá do kopců, síly ubývají, Fiona jen říká: "Don´t worry. In six months you´ll be professional, I promise." A já jí to věřím :-)
Z kopců mi Fiona ukazuje jak mám sjíždět kopce rychle, mám jet hned za ní a kopírovat co dělá s nohama. Tak trochu se to daří, stejně ale do zatáček možná až moc brzdím.

Domů jsme dorazili při stmívání, sotva stojím na nohou, ale bylo to TAK super! Když přijdu do bytu, tak se mě Scott ptá: "Are you hungry? I made this broccoli with cheese and home-made olive oil. I haven´t been cooking all day and I feel nervous." Jak já to tady miluji :-)
Doma rychle protáhnout a osprchovat, pak přípitek šampaňským a večeře v mexické restauraci. Po cestě se dozvídám nové slovo, které jsem neznala: cosy, výslovnost: [ˈkəʊzɪ]. V autě mi to vysvětlují a já po (dlouhé) chvíli přemýšlení dodávám, že s touto výslovností to zní trochu jako naše české: kozy. Ostatní jsou nadšení, umí první slovo v češtině, hned padají věty typu: "Do you feel KOZY?" apod. Samozřejmě jsem jim vysvětlila oba významy.
Po večeři už jen spánek. Do postele jsem fakt zapadla, unavená jak nikdy...

Trocha statistiky: najeto 133 km, prům. rychlost 23.6 km/h, avgTF 151

Erasmus - úvod

Ano, je načase znovu začít psát. V poslední době se toho děje tolik, že to musím nějak ventilovat. Zároveň si užívám toho, že mohu psát text a stejně tak souvisle i myslet. Moje angličtina totiž není tak dobrá, abych mohla mluvit stejně rychle jak myslím. Možná to je ale pozitivum, protože jak řekl můj kamarád Standa: "Tvoje jediná výhoda je, že anglicky neumíš mluvit tak rychle" pak se ještě s dalším kamarádem Danem shodli, že až v Portugalsku zjistí co jsem zač, tak mě pošlou zpět do České republiky.

Doufám, že se to nestane.

Zpět k psaní, budu sem psát co se děje, jak to šlape, co trénuji a prostě tak všechno. V rámci procvičení angličtiny a portugalštiny nebude text jen v češtině, ale budou se tu objevovat věty tak, jak byly řečeny v daném kontextu. Dane, vím že se ti to líbit nebude, ale i vy čtenáři si můžete trochu namáhat mozkové závity. Když já musím celý den :-)

Přiblížení tomu co jsem a kde jsem. Na jihu Portugalska je malé městečko, které se jmenuje Vilamoura, tady bydlíme. Měla jsem to štěstí a povedlo se mi odjet sem do tohoto městečka na pracovní stáž přes Erasmus. Dělám pro společnost, která pořádá tréninkové kempy. Tedy oni sami to nazývají spíše "triathlon holidays", smyslem není se zdrchat na tréninku do zdechnutí, ale užít si trénink, prostředí a vůbec všechno. Pokud se jede na kole ve skupině, tak vždy tempem toho nejpomalejšího, všichni by si to měli užít.

Tak dost keců, jdu sepsat popis prvního týdne...