První běžecké krůčky

Ve Skotsku jsme bydleli blízko moře, stačilo jen seběhnout malý kopeček a už jsem si to mohla valit po promenádě u pláže Portobello.

Teď by se sem hodila jedna hudební vsuvka:  Clocks
(doporučení: otevřete si odkaz ve vedlejším okně ať máte hudební kulisu ke čtení)

Ze začátku jsem běhala s hudbou a tohle byl jeden z mých oblíbených songů na běh. Pořád při úvodních tónech vidím pláž, racky, cítím chladný skotský vzduch a kdybych tehdy neposlouchala hudbu tak určitě uslyším i ty vlny narážející o kamenitý břeh na konci pláže.

Portobello beach, Edinburgh.

Můj první běh ale zas tak moc idylický nebyl. Už z toho kopečka dolů jsem byla na konci sil. Tenkrát jsem nevěděla, že se má začínat pomalu a rozběhla jsem to nejvíc jak jsem mohla. Po pár set metrech jsem jsem stála na železničním přejezdu (ne, nechtěla jsem skočit dolů) a přemýšlela jsem jak jen to ti běžci dělají, že zvládnou i delší vzdálenosti v kuse. 

Ten den jsem to nějak venku došmrdlala a doma jsem zkoumala u strýčka Googla jak se má běhat. Našla jsem nějaká doporučení pro začátečníky a taky seznam věcí, kterých by se měl začátečník vyvarovat. 

Na další běh jsem byla připravená lépe. Střídala jsem rychlou chůzi a běh, tuším že jsem začínala na minutě běhu. Postupně jsem to prodlužovala a měla jsem oblíbený okruh podél pláže 4,6 km. Něco tomu ale chybělo. Závod. Ano, už od začátku jsem byla závodní typ, sice jsem neuběhla ani těch 4,6 km v kuse, ale hrozně jsem chtěla medajli, tak jsem se po pěti měsících běhání přihlásila na jeden menší závod na pět kilometrů. 

První závod - Run for Scotland, 2010

Tenhle závod byl velká výzva, i když to bylo "jen" pět kilometrů. Do té doby jsem pět kilometrů vůbec neběžela, pořád jsem běhala tu svou trasu na 6,4 km. Už docela i souvisle, té chodecké části tam bylo minimálně.

Tady se hodí další oblíbený song: Seven nation army 

Přeci jen, už jsem běhala rychleji, tak tam hodíme něco rychlejšího. 

Na závod jsem vyrazila docela brzy abych měla na všechno čas. Ráno jsem byla dost nervózní a při odchodu z domu jsem si jen tak ledabyle zavázala boty. Říkala jsem si, že je pak v klidu utáhnu na dva uzle, jak doporučovali na internetu. 

Na místě startu jsem si připnula číslo a jen tak ostýchavě koukala po ostatních. Se závody jsem neměla žádnou zkušenost, takže moje strategie byla jasná: hned po startu se na někoho pověsím kdo bude mít rozumné tempo a s tím poběžím až do cíle. 

Start byl moc fajn, měli tam nějakého maskota medvěda, který stál na minibusu a pár minut před startem se nás snažil rozhýbat, hrála k tomu hudba a všichni jsme poslušně opakovali to, co nám předváděl medvěd. Pak už šlo do tuhého a začalo se odpočítávat od desíti. TEN - NINE - "Šmarjá já nemám zavázaný boty!" Začala jsem je hned zavazovat, zatímco ostatní už se soustředili jen na start. No a pak už jsem slyšela jen ONE, výstřel a vyběhla jsem s ostatními. Jedna bota zavázaná, druhá povolená. To už jsem ale měla jiné starosti. Hned po startu jsem si vyhlédla dvě běžkyně, které běžely spolu a podle nich jsem běžela. Občas přešly do chůze, já je předběhla, pak jsem přešla do chůze já a ony předběhly mě. Až do cíle jsme to takhle běžely pospolu. 

V cíli jsem měla krásný pocit euforie. Pořadatelé si vzali ústřižek ze startovního čísla (byl to malý závod, čas se počítal jen prvním závodníkům, u těch dalších jen pořadí podle ústřižků), dostala jsem sušenku, pití a co hlavně... medajli! S tou jsem si kráčela naprosto šťastná a bylo mi jasný, že tohle mě hodně baví. Ten pocit v cíli, závodníci, fanoušci podél trati. Závodění mě chytlo hned od mého prvního závodu. Výsledek na pět kilometrů vůbec nevím, bylo to ale kolem 30 minut soudě podle času kdy byl start a času, na který jsem koukala v cíli. V tu chvíli mi ale čas byl úplně jedno, měla jsem svou medajli na krku a byla jsem spokojená.

Jestli jsem po téhle pětce toužila po závodu na 10 km nebo maratonu už si nepamatuji, ale určitě jsem zatoužila po další medajli. Na tu jsem si ale musela rok počkat...

Challenge Scotland.