Sport je můj život. Když jsem v pohybu, tak se cítím sama sebou.
Přiznávám, možná už to někdy hraničí s posedlostí, ráda si totiž přivstanu v pět hodin na menší snídani, abych mohla vyrazit v šest hodin na trénink. A jakmile mám mít den volna, tak musím alespoň na procházku, nevydržela bych sedět doma. Když přijde nějaké zranění a nemohu trénovat delší dobu, tak je to k zbláznění.
Naprosto jsem propadla běhu, k němu se později přidaly další dva sporty, plavání a kolo, tedy triatlon.
Jenže jak tohle všechno začalo?
V ideálním případě by moje sportovní začátky
byly nějak takto…
Již odmalička jsem byla hodně aktivní dítě a moji
rodiče mě vedli ke sportu. Od šesti let jsem běhala v atletické přípravce
a moje láska ke sportu se jen prohlubovala. V osmi letech jsem měla první
úspěchy na menších atletických závodech a od deseti let jsem se věnovala běhu
naplno, byl to můj hlavní koníček ve volném čase. Přišlo dospívání a první
úspěchy na stupních vítězů. I přesto, že se jednalo jen o krajské závody, tak mě
tyto úspěchy velmi povzbudily k lepším výkonům. V pubertě jsem se na
rozdíl od ostatních dětí věnovala hlavně trénování, přešla jsem na sportovní
gymnázium a poté jsem pokračovala studiem sportovního managementu na Technické
univerzitě v Liberci. V Liberci jsem přešla do atletického týmu a
moje běhání dostalo ještě větší rozměr…
 |
| Stupně vítězů. Autorka: Paya |
Tak takhle…
to bohužel vůbec nebylo.
Pravdou je, že jsem aktivní dítě sice byla, ale ke sportu
mě to vůbec netáhlo. Tělocvik byl jedním z mých neoblíbených předmětů, a
co jsem nejvíc nesnášela, byl běh. Tento pocit z tělocviku se nezlepšil
ani na střední škole, kde jsem úmyslně bojkotovala obíhání liberecké přehrady a
podobné náročné aktivity. Nebylo to tak, že bych nesportovala vůbec. Občas jsme
s kamarádkou vyrazili na kolo, což však znamenalo ujet trasu 5km v čase
přibližně za hodinu. Cestou byly minimálně tři zastávky, z toho dvě na
cigáro. Ano, čtete správně, na cigáro. Za mlada jsem propadla závislosti na
cigaretách. Bohužel to nebylo jen o cigaretách, také jsem zvládala vypít flašku
tvrdého alkoholu bez sebevětší újmy. Když pijete Magistra, tak to jsou přeci bylinky, nebo ne? Také jsem vynikala v hospodských
aktivitách, což byl hlavně fotbálek. Svého času jsme byly s kamarádkou
nejlepší holky ve Frýdlantě, poráželi nás už jen nejlepší kluci.
 |
| Hospodské dítě. Autorka: Paya |
V jisté době jsem byla jak utržená ze řetězu, to bylo pravděpodobně způsobeno tím, že mám starostlivou maminku, která mě
chtěla od všech těchto špatných vlivů ochránit. Zakázané ovoce bohužel nejvíc
chutná, a skoncovat s těmito závislostmi je potom opravdu na dlouho. Ale
abych nevypadala jen jako mladý alkoholik a kuřák, tak sem musím napsat, že jsme občas vyrazili
s kamarády i na delší vyjížďku na kole. Trasu jsem obvykle plánovala já,
takže jsme pokaždé najeli o dost více než bylo v plánu. Jezdili jsme do Jizerek,
průměrně kolem 40-50 kilometrů. Takto jsme však vyrazili maximálně dvakrát do
roka, takže moje kilometráž na kole jen málokdy přesáhla 100km za rok. Kdyby mi
v té době někdo řekl, že za pár let bude toto moje kilometráž za týden,
tak bych si ťukala na čelo, a dotyčnému oznámila, že je blázen.
V době kolem dvaceti let se už začalo něco
dít, přestala jsem kouřit a začlenila jsem více sportu do svého života. Hlavně
se jednalo o kolo a inline brusle, v zimě pak snowboarding. Největší změna
však přišla ve Skotsku…
Skotsko
 |
| Arthur´s seat, Edinburgh. Foto: Mauglí. |
Nejoblíbenějšími sporty ve Skotsku jsou: golf, běh a rugby. Ve Skotsku běhá snad každý, nebo to aspoň tak vypadá.
V Čechách se stále na běžce občas pohlíží jako na pošuky, ale ve Skotsku
je normální běhat do práce, přes centrum města, nikomu to nepřijde divné. Běžec
není nic výjimečného, je to součást davu, jen je jinak oblečený a rychlejší než
normální chodec.
Ve Skotsku jsem pracovala jako aupair a naštěstí
jsem se dostala do aktivní rodiny. Běhala celá rodinka, hostmum, hostdad
(oficiální pojmy používané aupairkami pro označení členů hostitelské rodiny),
stejně tak vedli k pohybu i jejich dítko – 6 let starý kluk.
Jelikož jsem ve Skotsku neměla své kolo ani inline
brusle, tak jsem zatoužila po možnosti jiné pohybové aktivity. Založila jsem si
členství v místním fitness centru, ale aerobní skupinové lekce bohužel
nejsou nic pro mě. Provedení více cviků za sebou (a to ještě do rytmu nějaké
hudby) nezvládám ani v češtině, natož s anglickými instrukcemi.
Členství jsem tedy využívala jen na bazén a také pilates, ten se cvičí pomalu,
tak jsem se chytala. Jenže stejně tam zůstávala touha věnovat se něčemu více
než jen jednou týdně. S obdivem jsem koukala na každého běžce, který mě míjel,
zatímco já jsem se ploužila pomalou chůzí. Nezapomenu na jednoho běžce, kterého
jsem potkala cestou ze školy, kam jsem odvedla „své dítě“. Byl jím postarší pán,
vypadal na věk kolem 70 let a běžel do prudkého kopce s iPodem v ruce.
Koukala jsem na něj s obdivem a úctou a říkala jsem si, že to běhání
nemůže být nic strašného, když tu běhá každý a vypadá to tak lehce.
Když jsem přijela domů na Vánoce, tak jsem si od
Ježíška nechala koupit běžecké boty. S těmi jsem odjela do Skotska a
nemohla jsem se dočkat na svůj první běh.
První běžecké krůčky…
pokračování příště :-)
