První běžecké krůčky

Ve Skotsku jsme bydleli blízko moře, stačilo jen seběhnout malý kopeček a už jsem si to mohla valit po promenádě u pláže Portobello.

Teď by se sem hodila jedna hudební vsuvka:  Clocks
(doporučení: otevřete si odkaz ve vedlejším okně ať máte hudební kulisu ke čtení)

Ze začátku jsem běhala s hudbou a tohle byl jeden z mých oblíbených songů na běh. Pořád při úvodních tónech vidím pláž, racky, cítím chladný skotský vzduch a kdybych tehdy neposlouchala hudbu tak určitě uslyším i ty vlny narážející o kamenitý břeh na konci pláže.

Portobello beach, Edinburgh.

Můj první běh ale zas tak moc idylický nebyl. Už z toho kopečka dolů jsem byla na konci sil. Tenkrát jsem nevěděla, že se má začínat pomalu a rozběhla jsem to nejvíc jak jsem mohla. Po pár set metrech jsem jsem stála na železničním přejezdu (ne, nechtěla jsem skočit dolů) a přemýšlela jsem jak jen to ti běžci dělají, že zvládnou i delší vzdálenosti v kuse. 

Ten den jsem to nějak venku došmrdlala a doma jsem zkoumala u strýčka Googla jak se má běhat. Našla jsem nějaká doporučení pro začátečníky a taky seznam věcí, kterých by se měl začátečník vyvarovat. 

Na další běh jsem byla připravená lépe. Střídala jsem rychlou chůzi a běh, tuším že jsem začínala na minutě běhu. Postupně jsem to prodlužovala a měla jsem oblíbený okruh podél pláže 4,6 km. Něco tomu ale chybělo. Závod. Ano, už od začátku jsem byla závodní typ, sice jsem neuběhla ani těch 4,6 km v kuse, ale hrozně jsem chtěla medajli, tak jsem se po pěti měsících běhání přihlásila na jeden menší závod na pět kilometrů. 

První závod - Run for Scotland, 2010

Tenhle závod byl velká výzva, i když to bylo "jen" pět kilometrů. Do té doby jsem pět kilometrů vůbec neběžela, pořád jsem běhala tu svou trasu na 6,4 km. Už docela i souvisle, té chodecké části tam bylo minimálně.

Tady se hodí další oblíbený song: Seven nation army 

Přeci jen, už jsem běhala rychleji, tak tam hodíme něco rychlejšího. 

Na závod jsem vyrazila docela brzy abych měla na všechno čas. Ráno jsem byla dost nervózní a při odchodu z domu jsem si jen tak ledabyle zavázala boty. Říkala jsem si, že je pak v klidu utáhnu na dva uzle, jak doporučovali na internetu. 

Na místě startu jsem si připnula číslo a jen tak ostýchavě koukala po ostatních. Se závody jsem neměla žádnou zkušenost, takže moje strategie byla jasná: hned po startu se na někoho pověsím kdo bude mít rozumné tempo a s tím poběžím až do cíle. 

Start byl moc fajn, měli tam nějakého maskota medvěda, který stál na minibusu a pár minut před startem se nás snažil rozhýbat, hrála k tomu hudba a všichni jsme poslušně opakovali to, co nám předváděl medvěd. Pak už šlo do tuhého a začalo se odpočítávat od desíti. TEN - NINE - "Šmarjá já nemám zavázaný boty!" Začala jsem je hned zavazovat, zatímco ostatní už se soustředili jen na start. No a pak už jsem slyšela jen ONE, výstřel a vyběhla jsem s ostatními. Jedna bota zavázaná, druhá povolená. To už jsem ale měla jiné starosti. Hned po startu jsem si vyhlédla dvě běžkyně, které běžely spolu a podle nich jsem běžela. Občas přešly do chůze, já je předběhla, pak jsem přešla do chůze já a ony předběhly mě. Až do cíle jsme to takhle běžely pospolu. 

V cíli jsem měla krásný pocit euforie. Pořadatelé si vzali ústřižek ze startovního čísla (byl to malý závod, čas se počítal jen prvním závodníkům, u těch dalších jen pořadí podle ústřižků), dostala jsem sušenku, pití a co hlavně... medajli! S tou jsem si kráčela naprosto šťastná a bylo mi jasný, že tohle mě hodně baví. Ten pocit v cíli, závodníci, fanoušci podél trati. Závodění mě chytlo hned od mého prvního závodu. Výsledek na pět kilometrů vůbec nevím, bylo to ale kolem 30 minut soudě podle času kdy byl start a času, na který jsem koukala v cíli. V tu chvíli mi ale čas byl úplně jedno, měla jsem svou medajli na krku a byla jsem spokojená.

Jestli jsem po téhle pětce toužila po závodu na 10 km nebo maratonu už si nepamatuji, ale určitě jsem zatoužila po další medajli. Na tu jsem si ale musela rok počkat...

Challenge Scotland. 

Creative writing competition

Dnes z trochu jiného soudku...

Odmalička jsem knihomol. Měla jsem moc ráda ten únik do své (nebo spíše autorovy?) fantazie a nejraději bych strávila celý den s knihou. 

Knihy mám stále moc ráda, i když v poslední době je to na rozmezí se sportem. Můj ideální den by vypadal asi takto: 

- snídaně - čtení knihy - kolo + běh - oběd - čtení knihy - svačina - čtení knihy - bazén - večeře

Dobře, s prací je tento ideální den trochu jinde, touha číst dobré knihy však zůstává. 

Odmalička mám také ještě jednu takovou velikou touhu - psát. Vždycky jsem chtěla napsat něco smysluplného, nějaký příběh, třeba i nějakou knihu, ... Něco, co by si mohli přečíst kamarádi, mamka, prostě něco, co dává smysl. Jenže jsem k tomu nikdy nesebrala odvahu.

Proč?

Sama nevím.

Jako malá jsem si sice psala deníky, ty jsem však vždy po určité době roztrhala. Prostě se mi nelíbily moje vlastní myšlenky s odstupem času. Nebylo to ONO.

A tak má touha psát zůstala jen v mojí hlavě.

Jednou jsem však uviděla plakát místní jazykové školy, na kterém byl nadpis: Creative writing competition.

Soutěž spočívala v sepsání příběhu, který bude mít maximálně tisíc a jedno slovo. A bude v angličtině.
A deadline byl sakra blízko. Tuším, že to byly čtyři dny.

Neměla jsem moc času, ale věděla jsem, že tohle je příležitost jak se "dokopat" něco napsat a jestli to nebude stát za to, tak to přeci nikdo nezjistí, jen porotci soutěže.

Příběh se mi povedlo napsat, jeho podobu si můžete přečíst níže. A jak to dopadlo v soutěži? No jo, to je ve hvězdách :-)

P. S.: Příběh je v angličtině, takže překlad jistě není stoprocentní. Objevíte-li chybu, dejte mi prosím vědět, ráda se přiučím ze svých chyb.

--------------------------------------------------

Memories of Aupair

While I was sleeping I had a beautiful dream full of great memories from Scotland…

I was sitting on the airplane, eating Lindt chocolate (special chocolate which I eat only when I fly because of nervousness) and asking myself: Am I doing right? Was it good decision to quit my job and interrupt my studies at the university? What if nobody will wait at the airport? What if the boy Theo will not like me? What if I will not like him?

Flash.

While I was walking out from the airport I saw a man in Scottish kilt. Real Scotland, I thought. Then I tried to get in the car from wrong side of the vehicle. Right, driving on the left, I forgot. My host family seemed to be nice even though I understood only two words during the way from the airport. Those two words were „spider“ and „experience“ (later I realised they had an aupair Holly who was afraid of spiders). I was desperate that I did not understand them and thinking how I could get from this country. Maybe next month when I save some money, I thought.

Flash.

Theo is crying. Oh no, he hates me now, was on my mind. He shouted: „I want Holly! You will never be like her!“ Ok, he needs some time, so do I. It would be better later… or I hoped so.

Flash.

My first lesson of English. In the church. Well, they probably had cheap rental prices. Young girl was sitting in front of the church. Her name was Bea and she was Spanish. Our conversation was funny. When she wanted to tell me something she had to look for right English words into her Spanish-English dictionary. 
I usually did not know the words she showed me in her dictionary so I had to look for that words into my Czech-English dictionary. It was unusual conversation, but it was working very well by this way.

Flash.

We were walking home from bus station with Theo. He said: „Renata, I love you“. I thought I must have misheard. „What did you say?“ I asked him. Theo replied: „Yes, I really love you, you have been the best babysitter ever“. There are a few moments in your life when you think you are so happy that you could die right now. This moment was one of them.

Flash.

I was running on the Portobello beach while the sun was going down and the Seagulls were squawking. 
I would really miss this beach.

Flash.

I noticed something moving on the floor. Oh my God, huge spider was in my room! Normally in the Czech Republic I call my beloved hero, my mother. But I have not my mum here so I started to call for my host mother: „Kel, please could you help me? I have a giant spider here! Will you save me please?“. Unfortunately, she is also afraid of spiders. She came to my room and asked: „Where is it?“. „Under the bed“ I replied. She went away from my room with words: „Ok, don´t worry, I have an idea“, and came back with a hoover. We must have looked really funny as she was standing on my bed with the hoover and 
I was kneeling on the floor (from safe distance of course) and trying to guess where the spider was running away.

Flash.

Theo was excited. „When I grow up, I will make the biggest Aero chocolate ever. It will be as big as this park and then I will call you to the Czech Republic and you will come here and we will eat it together.“ I do like being with this little boy.

Flash.

I definitely got in love with Ceilidh – Scottish dance. Almost two hundred people were dancing in a huge hall and most of the men were wearing traditional Scottish clothing. Dancers stamped very loudly immediately when the band started to play the music even though the dance had not start yet. This atmosphere got you into another world. World, where the only things you perceive are: step forward, turn round, Scottish kilt, two steps backward, awesome music, change a partner, head is spinning. Dancers started to sweat but it does not matter tonight. The only important thing is dance!

Flash.

I felt quite nervous about approaching day of the Cambridge exam. Theo knew that. Kids are strange creatures, you do not have to say anything but they always know how you feel. Suddenly he said: „Renata, don´t worry. If you pass the exam, I´ll give you a big hug. But if you don´t pass it, I´ll give you a bigger hug.“

Flash.

I am sitting with my friends at Starbucks coffee in Princes street. We were reassuring one another that we will meet again soon. But we all knew it is not true. „Alright, it´s time to go“, I said and we stood up to say goodbye while we heard song Hallelujah from the radio. I knew I will hate that song because every time 
I hear it I will remember the last time I saw my friends. It is difficult to find good friends, but it is much more difficult to say goodbye to them…

Sunshine was shining on my cheek and I woked up into a beautiful day. „What a great dream I had last night“ I said to my mum, „what a pity I can´t remember it, but I think you were in my dream too.“

Jak to všechno začalo

Sport je můj život. Když jsem v pohybu, tak se cítím sama sebou. 

Přiznávám, možná už to někdy hraničí s posedlostí, ráda si totiž přivstanu v pět hodin na menší snídani, abych mohla vyrazit v šest hodin na trénink. A jakmile mám mít den volna, tak musím alespoň na procházku, nevydržela bych sedět doma. Když přijde nějaké zranění a nemohu trénovat delší dobu, tak je to k zbláznění.

Naprosto jsem propadla běhu, k němu se později přidaly další dva sporty, plavání a kolo, tedy triatlon. 

Jenže jak tohle všechno začalo?

V ideálním případě by moje sportovní začátky byly nějak takto…

Již odmalička jsem byla hodně aktivní dítě a moji rodiče mě vedli ke sportu. Od šesti let jsem běhala v atletické přípravce a moje láska ke sportu se jen prohlubovala. V osmi letech jsem měla první úspěchy na menších atletických závodech a od deseti let jsem se věnovala běhu naplno, byl to můj hlavní koníček ve volném čase. Přišlo dospívání a první úspěchy na stupních vítězů. I přesto, že se jednalo jen o krajské závody, tak mě tyto úspěchy velmi povzbudily k lepším výkonům. V pubertě jsem se na rozdíl od ostatních dětí věnovala hlavně trénování, přešla jsem na sportovní gymnázium a poté jsem pokračovala studiem sportovního managementu na Technické univerzitě v Liberci. V Liberci jsem přešla do atletického týmu a moje běhání dostalo ještě větší rozměr…

Stupně vítězů. Autorka: Paya

Tak takhle…

to bohužel vůbec nebylo.

Pravdou je, že jsem aktivní dítě sice byla, ale ke sportu mě to vůbec netáhlo. Tělocvik byl jedním z mých neoblíbených předmětů, a co jsem nejvíc nesnášela, byl běh. Tento pocit z tělocviku se nezlepšil ani na střední škole, kde jsem úmyslně bojkotovala obíhání liberecké přehrady a podobné náročné aktivity. Nebylo to tak, že bych nesportovala vůbec. Občas jsme s kamarádkou vyrazili na kolo, což však znamenalo ujet trasu 5km v čase přibližně za hodinu. Cestou byly minimálně tři zastávky, z toho dvě na cigáro. Ano, čtete správně, na cigáro. Za mlada jsem propadla závislosti na cigaretách. Bohužel to nebylo jen o cigaretách, také jsem zvládala vypít flašku tvrdého alkoholu bez sebevětší újmy. Když pijete Magistra, tak to jsou přeci bylinky, nebo ne? Také jsem vynikala v hospodských aktivitách, což byl hlavně fotbálek. Svého času jsme byly s kamarádkou nejlepší holky ve Frýdlantě, poráželi nás už jen nejlepší kluci.

Hospodské dítě. Autorka: Paya

V jisté době jsem byla jak utržená ze řetězu, to bylo pravděpodobně způsobeno tím, že mám starostlivou maminku, která mě chtěla od všech těchto špatných vlivů ochránit. Zakázané ovoce bohužel nejvíc chutná, a skoncovat s těmito závislostmi je potom opravdu na dlouho. Ale abych nevypadala jen jako mladý alkoholik a kuřák, tak sem musím napsat, že jsme občas vyrazili s kamarády i na delší vyjížďku na kole. Trasu jsem obvykle plánovala já, takže jsme pokaždé najeli o dost více než bylo v plánu. Jezdili jsme do Jizerek, průměrně kolem 40-50 kilometrů. Takto jsme však vyrazili maximálně dvakrát do roka, takže moje kilometráž na kole jen málokdy přesáhla 100km za rok. Kdyby mi v té době někdo řekl, že za pár let bude toto moje kilometráž za týden, tak bych si ťukala na čelo, a dotyčnému oznámila, že je blázen.

V době kolem dvaceti let se už začalo něco dít, přestala jsem kouřit a začlenila jsem více sportu do svého života. Hlavně se jednalo o kolo a inline brusle, v zimě pak snowboarding. Největší změna však přišla ve Skotsku…

Skotsko

Arthur´s seat, Edinburgh. Foto: Mauglí. 

Nejoblíbenějšími sporty ve Skotsku jsou: golf, běh a rugby. Ve Skotsku běhá snad každý, nebo to aspoň tak vypadá. V Čechách se stále na běžce občas pohlíží jako na pošuky, ale ve Skotsku je normální běhat do práce, přes centrum města, nikomu to nepřijde divné. Běžec není nic výjimečného, je to součást davu, jen je jinak oblečený a rychlejší než normální chodec.

Ve Skotsku jsem pracovala jako aupair a naštěstí jsem se dostala do aktivní rodiny. Běhala celá rodinka, hostmum, hostdad (oficiální pojmy používané aupairkami pro označení členů hostitelské rodiny), stejně tak vedli k pohybu i jejich dítko – 6 let starý kluk.

Jelikož jsem ve Skotsku neměla své kolo ani inline brusle, tak jsem zatoužila po možnosti jiné pohybové aktivity. Založila jsem si členství v místním fitness centru, ale aerobní skupinové lekce bohužel nejsou nic pro mě. Provedení více cviků za sebou (a to ještě do rytmu nějaké hudby) nezvládám ani v češtině, natož s anglickými instrukcemi. Členství jsem tedy využívala jen na bazén a také pilates, ten se cvičí pomalu, tak jsem se chytala. Jenže stejně tam zůstávala touha věnovat se něčemu více než jen jednou týdně. S obdivem jsem koukala na každého běžce, který mě míjel, zatímco já jsem se ploužila pomalou chůzí. Nezapomenu na jednoho běžce, kterého jsem potkala cestou ze školy, kam jsem odvedla „své dítě“. Byl jím postarší pán, vypadal na věk kolem 70 let a běžel do prudkého kopce s iPodem v ruce. Koukala jsem na něj s obdivem a úctou a říkala jsem si, že to běhání nemůže být nic strašného, když tu běhá každý a vypadá to tak lehce.

Když jsem přijela domů na Vánoce, tak jsem si od Ježíška nechala koupit běžecké boty. S těmi jsem odjela do Skotska a nemohla jsem se dočkat na svůj první běh.

První běžecké krůčky… 

pokračování příště :-)