Zimní kurz přežití

Ve dnech 17. - 23. prosince se skupina studentů oboru Rekreologie vydala na zimní kurz přežití spolu s pěti členy týmu, kteří je na tomto kurzu vedli. Pokud chcete vědět, jaký byl průběh kurzu, čtěte dále. Příběh nebude celý, nýbrž na pokračování. Každý den se na tomto blogu objeví jeden den kurzu.

Trocha teorie...

Kurz byl na základě zážitkové pedagogiky. Zde se o ní dozvíte více:

"Česká zážitková pedagogika zdůrazňuje především slova prožitek, zážitek, zkušenost; ty jsou vyvolávány v procesu dramaturgie, tedy v cíleně plánovaných a uváděných situacích, kde se nejčastěji jako prostředek používají různé podoby fenoménu hry. Celý proces je pak po celou dobu svého průběhu evaluován a zpracováván se snahou dosáhnout co největšího rozvojového potenciálu.

.......

Cílem tohoto pojetí byl vždy rozvoj jedince, rozvoj osobnosti v nejrůznějších dimenzích a aspektech. Více než na vědomosti a dovednosti se orientoval tento přístup směrem k rozvoji osobnosti."
(Hanuš, R., & Chytilová, L. (2009). Zážitkově pedagogické učení. Praha: Grada.)

Doporučení ke čtení: oblečte si teplé ponožky a udělejte si teplý čaj nebo kávu.

Balení na kurz

Úterý, 17. prosince, "Večírek"

Pozvánka na Večírek.

Tato pozvánka přišla týden před kurzem, na pozvánce je napsáno, že pan Siegfried Gratzer se svou chotí nás zvou na večírek. Oblečení ve stylu 30. let. Po příchodu na večírek zjišťujeme, že se koná na počest padesátých narozenin pana Kohna, seznamujeme se s dalšími hosty a přijímáme pohoštění.

V jiné místnosti se seznamujeme s přítelem pana Kohna, ten nás poté učí židovské tance. Po tancích máme prostor pro vytvoření mentálních map, povídání si o nich a další občerstvení. Poté je v plánu film Obchod na korze. Leháme si na zem a užíváme si film, avšak ne dlouho...

Z chodby je najednou slyšet křik, hluk a v tom do místnosti vpadnou černě odění zakuklenci.

"Všichni vypadněte, hned!"

Vnímám jen stres a křik, sbíráme se ze země a jdeme k vchodovým dveřím.

"Vy všiví židi, všichni pryč!"

Rychle se obouváme a běžíme dolů ze schodů, na chodbě jsou již připravené naše krosny.

"Všichni ven, čelem ke zdi, ruce na zeď a buďte zticha!"

Na krk dostáváme cedulku s nápisem BÍLÝ ŽID. Stojíme vedle sebe na ztichlé ulici, někdo ještě ve společenském oblečení, s cedulkou na krku, krosnou na zádech a nervózně se smějeme.

"Všichni otočit a jdeme za sebou v řadě!"

Teď lituji že jsem si nestihla zavázat boty, občas nestíháme být přesně za sebou a hned se nám dostává dalšího křiku: "Za sebou ti říkám! Co je to za mezeru? Tak si snad popoběhnu ne?"

Je kolem půlnoci. Většina lidí spí, ti kteří ne jen zděšeně koukají na skupinu lidí, kteří jdou za sebou v řadě s krosnami zádech za doprovodu zakuklených lidí. Přijíždí policie. Asi většinu z nás napadne, že to těm zakuklencům zatrhnou. Omyl. Policisté jen říkají: "No jo, my o vás víme, jen prosím aspoň na křižovatkách tolik nekřičte, lidi se bojí a volají nám."

Pořád pochodujeme. Občas se nervózně zasmějeme. Samozřejmě že víme, že je to nahrané, přesto to vnímáme zcela reálně. Zmítají mnou pocity hanby a bezmoci. V Olomouci se tolik nevyznám, ale určitě jdeme směrem k vlakovému nádraží.

Zakuklenci pořád skvěle hrají svou roli. "Co je to za mezeru? Doběhni to! Ty se budeš smát jo?"

Docházíme na nádraží.

Je nám oznámeno, že vzhledem ke stýkání se společensky nevhodnými osobami židovského původu nás čeká deportace.

Kontroluje se vybavení, zároveň dostáváme to, které nám chybí - spacák, sněžnice, do dvojice stan, sekera, pila, vařič. Když máme nafasováno, pokračujeme do haly vlakového nádraží. Zde se musíme převléci ze společenského oblečení do zimního. Společenské oblečení si sbírají zakuklenci. Tím jejich role končí. Naši vedoucí nám oznamují, že vlak jede za 20 minut. Hned kouknu na tabuli odjezdů. 0:37 - Žilina, Banská Bystrica, Zvolen. Ajaj, Slovensko. Čekala jsem Jeseníky nebo Beskydy...

Nasedáme do vlaku, naštěstí je to lůžkový vlak, takže se na to můžeme vyspat. Ve vlaku nás přivítá průvodčí, kterému stačí pronést jedinou větu a všichni ho zbožňujeme: "Chcete ráno udělat kávu nebo čaj?"

Zalézáme do postelí a užíváme si teplo a pohodlí, na pár dní tento luxus určitě mít nebudeme...

Středa, 18. prosince, 1. den

Přijde mi, že jsem ani nespala, pořád jsem v polospánku. Budí nás členové týmu a vzápětí průvodčí donáší slíbené kafe a čaje. Vystupujeme v Banské Bystrici. Venku na nás čeká autobus s nápisem „Zájazd“, který nás odváží do malé vesničky Podkonice. U malého kostelíka odkládáme krosny a vcházíme dovnitř. Místní farář a pamětnice Marienka nám vypráví o době v 44. roce, Slovenském národním povstání a o partyzánech. Na konci vyprávění nám žehnají na cestu. Z deportovaných Židů se z nás stávají partyzáni, kteří se musí odebrat do lesů. Náš první cíl bude Kalište, památné místo, dnes již zaniklá obec, vedená jako národní kulturní památka.

Venku před kostelem se snažíme ještě doplnit nějakou energii na cestu a také přerovnat váhu v batohu, stejně tak i upravit popruhy tak, abychom co nejlépe snášeli nesenou váhu. Z Podkonic se vydáváme do prudkého stoupání. Spolu s námi i malý jezevčík, který se jmenuje Essence, ale jménem se nenechte zmást, je to TEN Essence. Stoupání se zdá nekonečné. Na mysl mi však vyvstane jakási „stoupací“ mantra, tou je neustálé opakování: „pravá – levá – pravá – levá“. Toto si opakuji jak v duchu, tak i pro sebe šeptem. Je to opravdu osvědčené, nutí mě to soustředit se jen na další krok. Napadá mě, že takto je to vlastně i v životě. Můžeme mít klidně i velký životní cíl, stejně se ale musíme soustředit jen na ty malé kroky, které k němu vedou.

Po dlouhém stoupání se dostáváme nad mraky a ukazuje se slunce. Nejlépe to vystihla večer u ohně Šárka „I když je v údolí ošklivo, pokud se povznesete výš nad mraky, tak můžete spatřit slunce“.

Stoupáme výš nad mraky. Foto: Zuz K.

Batožina. Foto: Zuz K.

Vytváření nápisu Mor ho! Foto: Zuz K.

Na vrcholu kopce se učíme nastavení sněžnic a zkoušíme si chůzi. Poté se snažíme do sněhu vyšlapat nápis „Mor ho!“ jakožto heslo naší partyzánské jednotky.

Po příchodu na dnešní místo táboření nejprve sněžnicemi šlapeme místo pro stany. Samotné stavění stanu nám s parťačkou moc nejde, až v dalších dnech chytáme ten správný grif. Ještě než se setmí, nás čekají tři workshopy:

• dřevorubectví – jak nalézt stromy vhodné k pokácení, živé stromy se kácet nesmí, jen ty suché a na zemi nalezené
• rozdělání ohně - není to tak jednoduché, jak jsem si myslela, ale po chvilce se daří i mně rozdělat oheň
• použití vařiče – a vaření čaje ze sněhu 

Vaření. Foto: Zuz K.

Po workshopech přichází snad nejoblíbenější část dne, posezení u ohně. Zde máme prostor i na diskuzi ve Speakers corneru. Také se dostává na další oblíbenou aktivitu – vázání stužek na kovový kruh. Na tento kruh postupně navážeme stužky ve třech barvách – modrá, červená a bílá. Stejně jako barvy naší i slovenské vlajky. Na stužky píšeme slova, která nás napadají v souvislosti s prvním dnem kurzu. Na první stužku píši „Nové pocity“ jakožto nejlepší vystižení toho, co právě cítím.

Po setmění se jdeme podívat na vypálenou obec Kalište. Během Slovenského národního povstání se obec stala jedním z center Partyzánské republiky v Nízkých tatrách. Za pomoc partyzánům však nacisté celou obec vypálili a obyvatele povraždili.

Před vchodem si čteme slova napsaná na památníku obětem. Jeden z našich vedoucích nás upozorňuje, že i když tam byly postavené dva domky jako památka, tak v domech se už nikdy svítit nebude. Bylo by pro to vhodné, abychom i my zhasli své čelovky, a v tichu a tmě uctili toto místo. Po cestě vcházíme do trosek obce, dva domy se nacházejí na začátku prostoru. Jinak tam je malý kostelík a půdorysy zaniklých domů. Celou scenerii osvětluje jen světlo měsíce, hrůza čiší z tohoto místa, nikdo z nás se tam necítí dobře. V tichu uctíváme památku lidí, kteří tu žili.

Poté se vracíme k ohni, každý s pochmurnými myšlenkami. Myslíme na hrůzu, která tu proběhla, na všechny ty oběti. U ohně se snažíme přijít na jiné myšlenky zpěvem s kytarou.

Přichází první spaní ve stanu...

Shrnutí dnešního dne:

celkem: 5,8 km

stoupání: 570 m

klesání: 165 m

Čtvrtek, 19. prosince, 2. den

Během noci se budím zimou, ale samotné probuzení je krásné. Jeden z instruktorů hraje na kytaru Here comes the sun, ani se mi vstávat nechce, nejraději bych celý den jen poslouchala kytaru. 

Rozespale vylézáme ze spacáků a dopřáváme si dlouhou rozcvičku. Poté balíme věci, vaříme snídani a čaj na celý den do termosek, čeká nás sestup do obce Baláže. Cestou se k nám připojují další dva členové výpravy a vedle nás stále cupitá náš čtyřnohý společník Essence. V Balážích jdeme na místní obecní úřad, vítají nás zde zástupci obce a pamětníci, vypráví nám o tehdejší době. Pohostí nás čajem s pálenkou, v kombinaci s teplou místností na většinu z nás padá únava.

Čeká nás však ještě dlouhá cesta. Pokračujeme kousek po žluté stezce a po chvilce si dáváme pauzu na oběd. Po obědě se učíme s buzolou, dostáváme mapu a další instrukce. Musíme se dostat do partyzánského bunkru Mor ho!, ale nesmíme jít po nejkratší žluté cestě, neboť tam se nacházejí miny. Také se rozdělujeme na tři týmy, každý půjde jinou cestou. Po losování o nejlepší cestu se vydáváme na strmou stezku, kde se chceme napojit na zelenou značku a poté červenou vedoucí do bunkru. Stoupání bylo opět nekonečné. Na řadu přišlo mé oblíbené: pravá – levá – pravá – levá… Dostáváme se na zelenou stezku, kde potkáváme druhý a následně třetí tým a odpojujeme se na další stoupání. Doufáme, že brzy dorazíme na červenou stezku. Při stoupání na Jelenskou skálu jsme však našli něco jiného. Najednou se tým zastavil. Zvednu hlavu, abych zjistila, co se děje. Ušák (jeden z těch, kteří v čele aktivně vedli naší skupinku) říká: „Jelikož jsme narazili na stopy velké chlupaté veverky, tak se budeme držet víc pohromadě a mluvte nahlas.“ Jak je známo, většinou mám zpomalené myšlení. Pak se ale podívám tam, kam ostatní a dojde mi o jakou „velkou chlupatou veverku“ jde… medvěd! Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se v tu chvíli necítila nejistě. Ale po nekonečném stoupání jsem se cítila trochu otupělá, tak mi to bylo jedno. 

Méďa. Foto: Zuz K.

Každou chvíli kontrolujeme buzolu a mapu a dochází mi, že jsme se asi trochu ztratili. A stmívá se tak brzy. Již po několikáté si říkám, do čeho jsem se to uvrtala. Místo abychom horu Jelení skala obešli, dostali jsme se na vrchol. Zapínáme čelovky a chystáme se na prudký sestup k červené stezce. Zde přichází má největší krize, takovéhle sestupy mi vůbec nejdou. Nevím, zda je to tou výškou, ale jsem psychicky na dně. Bojím se každého kroku, každou chvíli čekám, že mi podjede noha a já i s krosnou nekontrolovatelně sjedu dolů. Pomalu sestupuji, ostatní z týmu na mě co chvíli čekají. Jsem jim za to vděčná, ale zároveň mě mrzí, že je zdržuji. Hrozně se bojím, že spadnu, něco se stane a zdržím je ještě více. Všude kolem je tma, jen světlo mé čelovky osvětluje prostor přede mnou. Snažím se nekoukat dolů, ale stejně jsem úplně vystresovaná. Čelovkou osvítím zvláštní kus ledu, který vypadá jako pravidelný krystal křišťálu. Napadne mně, že za jiných okolností bych ho hned zkoumala více, dnes však chci být daleko pryč od tohohle místa. 

Po nekonečném klesání se dostáváme na cestu a můžeme pokračovat k bunkru. Do bunkru Mor ho! přicházíme jako poslední. Část nás bude spát v bunkru a část venku ve stanech. Bunkr je postavený ze dřeva a kamení, dost velký na to, aby se tam vešlo na spaní 6-8 lidí. Jsem mezi těmi, kteří mají spát uvnitř, takže nemusíme stavět stan. Jsem za to ráda, psychicky jsem na dně. Odhrabáváme sníh na oheň a sháníme dřevo. 

Bunkr Mor ho! Zdroj: www.geocaching.com

Bunkr Mor ho! - Informační cedule. Zdroj: www.geocaching.com

Naši instruktoři si nás zavolají k ohni a oznamují nám, že tu bohužel nemůžeme zůstat. Z údolí sem jdou Němci a vypalují vše, co jim přijde pod ruku. Máme tři hodiny na to, abychom odešli. Nevěřícně na sebe koukáme se zbytkem našeho týmu, nevíme, zda se máme vztekat, nebo brečet. Jsme na konci sil, je tma a čeká nás ještě dvouhodinový sestup do údolí. Pravý důvod pokračování dál se prý dozvíme zítra. Nedá se nic dělat, využijeme čas, který nám zbývá na uvaření večeře, navaření čajů do termosek a pomalu balíme věci. Rozdělujeme se na tři výkonnostní skupiny, dobrovolně se z první nejrychlejší skupiny přesouvám do té třetí, nejpomalejší. 

Sestup je dlouhý a únavný, po cestě se nám i povede zase trochu zabloudit. Jen díky zabloudění však narazíme na další stopy „velké chlupaté veverky“. Tentokrát zkouším velikost medvědí stopy podle své. Jsou téměř stejně velké a to si stěžuji, že mám velikou nohu, co má říkat chudák méďa.

Po dlouhém sestupu scházíme do obce Staré hory. Tam na nás prý čeká překvapení. Tajně doufám, že překvapení znamená spaní v nějaké ubytovně, klidně i někde na zemi. Překvapení je však občerstvení na parkovišti – tradiční, slovenské, chléb se sádlem a cibulí. Jsem vegetariánka a i v dobách když jsem jedla maso, bych se na sádlo ani nepodívala. Dnes však záměrně zapomínám, že takováhle jídla nejím a s chutí si dávám hned dva chleby. Na parkovišti také fasujeme tři přilby, s nošením se máme střídat. Také tu necháváme našeho společníka Essence, který je odvezen zpět do Podkonic. Dozvídáme se, že tady naše cesta nekončí, musíme pokračovat dalším stoupáním, cca 45 minut. Jsme všichni v koncích, ale pocit naštvanosti je dobrý pohon. Také víme, že nám nic jiného nezbude a pokračovat dál musíme. Bereme si tedy krosny a stoupáme po modré vzhůru k našemu dnešnímu tábořišti. 

Na místo našeho táboření dorazíme pozdě, je už dlouho po půlnoci. Je jasné, že dnes žádný oheň nebude, jen rychle stavíme stany a s vděčností přijímáme informaci, že zítřejší budíček bude až v osm…

Shrnutí druhého dne:

celkem: 16,4 km

stoupání: 1222 m

klesání: 1320 m

Pátek, 20. prosince, 3. den

K ránu se budím třesem vlastního těla. Ani se nebudím zimou jako tím, jak se mi třese tělo. Vzpomínám na fyziologii a termoregulaci – třes jako hlavní mechanismus obrany proti chladu. Fascinuje mě, že se tělo takto samo zahřívá i ve spánku. Budíček je tradičně – hrou na kytaru, tentokrát song Get up, stand up. Tahle ranní probuzení mi budou chybět. Vstáváme do zimní krajiny, jen do těch zmrzlých bot se mi moc nechce. Včera nebyl žádný oheň, takže žádná možnost vysušit mokré boty, které do rána zmrzly. Ráno je na programu zase rozcvička, příprava snídaně a vaření čajů do termosek. Dnes nás čeká dlouhé stoupání. Balíme stany a vydáváme se směrem po modré značce k Majerově skále. Je to náročná cesta, stoupání je zase nekonečné, opět tedy dochází na mé oblíbené: pravá – levá – pravá – levá. Občas si spletu nohy, pak musím chvíli přemýšlet, která noha je která, jsem trochu otupělá.

Jedno z nekonečných stoupání. Foto: Zuz K.

Panoramata. Foto: Zuz K.

Na Majerově skále se dostáváme nad mraky, je to krásný pohled, jsou vidět jen vrcholky nejvyšších hor. Dáváme si pauzu na oběd a vychutnáváme si pohled do okolí.

Cesta od Majerovy skály. Foto: Zuz K.

Po obědě jdeme dále po modré na vrchol hory Križna (1574) a dále po červené na Ostredok (1592), nejvyšší vrchol Velké Fatry. Stoupání na vrchol je dlouhé, na cestu nám svítí sluníčko, ale vrchol byl dlouho v nedohlednu. Po zdolání vrcholu nejvyšší hory jsme pokračovali směrem k Suchému vrchu, konkrétně do Salaše pod Suchým vrchom. Už jsme se dostali do národního parku, není možné stanovat všude, jen na vymezených místech. Po dnešním dlouhém dni stoupání jsme pochopili, proč jsme včerejší den museli pokračovat, celou trasu včerejšího nočního pochodu a dnešního stoupání bychom jen těžko ušli.

Západ slunce. Foto: Zuz K.

Cestou k salaši však přišla moje další krize. Už je tma a máme přejít traverz hory, zase s prudkým spádem dolů. Tentokrát jsem věděla, jak bude psychická krize probíhat, soustředím se tedy zase jen na další krok. Stejně ale postupuji pomalu a jsem jen vděčná, že je za mnou Michal, jeden z našich instruktorů. Docházíme ke zbytku naší výpravy a nazouváme sněžnice. Na nich docházíme až k salaši.  Jsme vyčerpaní, ale odpočinek může být až po společné práci. Náš tým se rozděluje na několik skupinek, je potřeba sněžnicemi ušlapat prostor pro stany, sehnat dřevo, postavit stany a odhrabat sníh pro oheň. Pokud už někdo má svou práci hotovou, tak staví stany pro ty, kteří ještě pracují. Pak už přichází naše oblíbená část dne u ohně, kde se mi konečně daří usušit boty. Společný program u ohně zahrnuje náš společný Speakers corner, chvilka čtení seminárek na filosofii přírody a vázání stužek na kovový kruh. Na červenou stužku píši „Překonávání krizí a překážek“, přesně to vystihuje včerejší a dnešní den. Chystáme se ke spaní a já jen doufám, že tentokrát bude v noci teplo.

Salaš pod Suchým vrchom. Foto: Zuz K.

Shrnutí třetího dne:

celkem: 10,6 km

stoupání: 995 m

klesání: 413 m

Sobota, 21. prosince, 4. den

Spím celou noc a dokonce je mi teplo, skoro jako v posteli. Budíček je zase s kytarou, moc se mi ale ze spacáku nechce. Ráno nás čekají obvyklé činnosti: rozcvička, vaření snídaně a čajů na cestu. Dnes je krásné počasí, svítí sluníčko a my vyrážíme se sněžnicemi po červené stezce směrem na horu Chyžky (nebo také Kyšky) a dále na vrchol hory Ploská. 

Cestou na Chyžky. Foto: Zuz K.

Ploská. Foto: Zuz K.

Na vrcholu Ploské je hrob Ondreje Kisse, který padnul v boji ve 44. roce, bylo mu pouhých 21 let. 

Panoramata. Foto: Zuz K.

Cesta k salaši, vzadu Borišov. Foto: Zuz K.

Potom už scházíme prudkým sestupem k salaši Sestričky. Cestou dolů litujeme každého, kdo stoupá druhým směrem nahoru. Ještě nevíme, že nás další den čeká to samé, ale o tom až zítra. Dnešní cesta je krátká, k salaši dojdeme ještě za světla, což se nám právem zdá podezřelé. Jíme oběd a nenápadně se ptáme, jestli tu zůstáváme nebo jdeme dále. Instruktoři nám sdělí, že tu zůstáváme. Poté ale dodají, že minimálně šest hodin tu budeme. Tak a je to jasné, večer se zase bude něco dít.  

Po obědě si nás instruktoři zavolají na malou planinu nad salaší, chodíme tam v kruhu a při každém kolečku dostáváme do ruky ořechy. Pak se zastavujeme a dozvídáme se plán dnešního dne. Musíme se rozdělit na tři týmy, najít si místo k táboření a držet hlídky. Nejméně jeden člověk z týmu nesmí spát, abychom se uchránili před Němci, přičemž naše tábořiště nesmí být vidět z vrcholku hory nad salaší. S ořechy, které jsme dostali, si budeme hlasovat vedoucího týmů. Samozřejmě už jsme všechny ořechy snědli, takže se rozdávají další. Hlasujeme do rukavic, přičemž hlasování je tajné. Po odhlasování vedoucích se rozdělujeme na tři týmy: Bukvice, Žaludy a Jablčka. Jsem v týmu Žaludů a vedoucím je Ušák. Dozvídáme se, že máme dvě hodiny na to, abychom si našli místo vhodné k táboření a sehnali dřevo na oheň.  Takže spíme venku. Nejprve si říkám, že to musí být špatný vtip, ale pak mě jen napadne: No ale vlastně, proč ne? Bude sranda. 

Vyrážíme hledat vhodné místo k táboření, které najdeme za chvilku u ohrady. Je to za malým kopečkem, relativně v závětří. Rychle se dáváme do práce a sháníme dřevo, odhrabáváme sníh pro oheň a sněžnicemi ušlapáváme prostor pro spacáky. Jen moc neodhadujeme množství dřeva a máme čtyři velké kupy, do rána spálíme ani ne polovinu. 

Západ slunce z našeho tábořiště. Foto: Zuz K.

Mezitím už se setmělo a my jdeme ve smluvený čas zpět k salaši, kde se setkáváme s dalšími týmy. Společně vaříme večeři, pak přichází čas na poslední zapálení ohně. Poslední oheň, poslední noc venku. Zároveň také vážeme poslední stužku na náš kruh, píši tam: Upřímnost, otevřenost. Oki píše na stužku dokonce něco, co musí být následně lehce cenzurované „Rekre ….“ (Jelikož toto je slušný blog, tak sprosté symboly také podléhají cenzuře). Instruktoři upozorňují, že s kruhem se stužkami mají plány, kam se to opravdu nehodí, takže původní symbol Oki překresluje na jiný. Ještě nás čeká přečtení posledních dvou seminárek na filosofii přírody, krátká diskuze a pak se všichni můžeme odebrat na svá tábořiště. 

V tábořišti se všichni z týmu Žaludů zase dáváme do práce a snažíme se zpracovat dřevo tak, abychom v noci mohli jen přikládat. Všichni jen sekáme, řežeme, lámeme a tak pořád dokola. Daří se mi pár silných větví přelomit i jen tak přes koleno, směji se tomu jako blázen i když fyzioterapeut by asi zaplakal. Po práci přichází zábava. Jíme poslední zásoby dobrot, sušíme boty a nohy. Ušák dokonce vyrobil sušák. Takový improvizovaný z klacků, ale funguje výborně. Věšíme tam rukavice, ponožky, návleky, do rána máme všechno suché. Rozdělujeme časy hlídek a spaní. Ráno máme být v 7:15 na vrcholu kopce Borišov. Zde se opět projevuje moje neschopnost číst v mapě. Myslím si, že je to kousek (500m) a odhaduji, že tam budeme za 15minut. Když nás přišli zkontrolovat instruktoři tak nás upozornili, ať vyjdeme hodinu a čtvrt předem, ve skutečnosti jsme tam ale určitě šli déle. Moje hlídací šichta začne ve čtyři, takže se rychle odebírám do spacáku. 

Přírodní ložnice. Foto: Zuz K.

Spíme v malém prostoru mezi stromy a ohradou. Moc jsem to nevymyslela, protože to je opravdu malý prostor na délku. Nijak zvlášť to ale nevadí, se Zuz vedle mě tam nějak skrčujeme nohy a shodujeme se nad tím, že není nic lepšího než usínat a přitom se dívat na hvězdy nad námi…

Shrnutí čtvrtého dne:

celkem: 4,7 km

stoupání: 249 m

klesání: 394 m

Neděle, 22. prosince, 5. den

Dnešní budíček je ve čtyři hodiny, tentokrát bez kytary. Čeká mě domluvená hlídka, mám v plánu udělat čaj na cestu do našich termosek a taky snídani. Probuzení je kruté, z teplého spacáku se mi moc nechce a pak mi trvá dobrou půlhodinu než se přestanu klepat zimou. Se Zuzkou děláme čaj do připravených sedmi termosek, naštěstí k tomu máme dva ešusy, takže to jde celkem rychle. V pět hodin budíme kluky a Janču a celá naše skupina Žaludů se může rychle sbalit a vyrazit na vrchol kopce Borišov. Sbalení nám nejde tak rychle jak jsme předpokládali, takže vyrážíme se zpožděním cca 15 minut. 

Po chvíli přicházíme k chatě pod Borišovom, kde můžeme nechat krosny a vyrazit na vrchol jen tak „nalehko“. Při pohledu na ten kopec se nám moc nechce, je to fakt stoupák. Je to sice necelý kilometr ale převýšení 200m. Většina už vyrazila cestou nahoru, je jasné, že nám to bude trvat dlouho. Ale když tam pokračují všichni, tak přeci nezůstaneme dole. Vyrážíme tedy nahoru, jdu první a snažím se hecovat ty za mnou. Cestou nahoru prosím ostatní za mnou, zda by mě naopak nemohli hecovat směrem dolů. Je to strmý výstup nahoru a je mi jasné, že cestou dolů budu mít zase trochu problém. Konečně přicházíme na vrchol hory Borišov. Ten výstup stál opravdu za to, nahoře je parádní rozhled, kocháme se pohledem do okolí. Pak přichází čas na to, abychom si stoupli do kruhu, chytáme se rukama za zády, vychází slunce a jeden z instruktorů Janko pronáší řeč tak dojemnou, že jen těžko zadržuji slzy. Jak už jsem kdysi psala v jednom textu: V životě je jen pár okamžiků kdy si řeknete, že právě teď můžete umřít. Tohle byl jeden z nich. Byli jsme na vrcholu hory při východu slunce s partou skvělých lidí a super instruktorů po několika dnech námahy a neustálého překonávání se. Tomu se nic nevyrovná. 

Východ slunce, Borišov. Foto: Zuz K.

Čeká nás cesta dolů, na sestup vyrážím jako jedna z prvních, chvíli však zvažuji, že bych šla jako poslední. Nakonec ale jdu dál, mám plánu počkat někde stranou, pokud bych se někde zasekla a nešlo to. Nakonec však z kopce sestupuji rychle, chvílemi dokonce i skoro běžím, doléhá na mě kouzlo dané chvíle a už nemůžu zadržet slzy. Sbíhám kopec a u toho brečím a přemýšlím nad vším, co jsme za těch pár dní zažili. Ani nespočítám, kolikrát byla fyzická nebo psychická krize, stejně tak kolikrát mi neskutečně mrzly prsty na nohou či na rukách. Nespočítám, kolikrát jsem spadla a kolikrát mi někdo hned pomáhal na nohy nebo pomohl s krosnou na záda. Ten týmový duch v horách fungoval skvěle, byli jsme tam spolu, spolu jsme vařili, dělili se o jídlo, pomáhali si. Každého z nás ten kurz nějak ovlivnil, každý jsme si něco uvědomili. Pořád sbíhám kopec a myslím na všechny tyto věci. Za mnou se párkrát ozve „Renčooo to dáš!“ a já se mezi slzami směji jako šílenec. Vím, že to dám. 

Východ slunce. Foto: Zuz K.

Po sestupu máme v plánu vařit jídlo u chaty pod Borišovom. Vaříme si s parťačkou pohanku s kuskusem nasladko, což se ukáže jako dobrá volba. Připadám si po tomto jídle jako motorová myš, do kopce se mi jde snadno, mám spoustu energie. Zpět jdeme tou samou cestou, kterou jsme přišli, opět směrem k hoře Ploská. Chvíli se rozhodujeme, zda to vzít traverzem nebo přímo přes vrchol. Hlasuji, abychom šli přímo, chci si užít poslední stoupání. Cestou nahoru se změní počasí, mlha zhoustla a musíme se držet více při sobě. Podél cesty nejdou vidět ani dvě tyče za sebou. Po zdolání vrcholu klesáme do sedla Ploskej, pořád je hustá mlha a hrozné vlhko, snažíme se tedy jít co nejrychleji.

Stoupání na vrchol Ploské. Foto: Zuz K.

Duch hor. Foto: Zuz K.

Při cestě narazíme na chatu, kde si dáváme oběd nebo spíše dojídáme zbytky, abychom to nemuseli brát zpět domů. Koukám na Zuzku, která si fotí přetékající odpadkový koš, a ptám se proč to dělá. Zuz odpovídá, že tam je strašidlo. Najdete ho? Hledejte oranžového ducha…

Konečně přicházíme do vesnice, kde chvíli čekáme na autobus. Po nástupu do autobusu skoro hned upadám do spánkového komatu. Za chvíli však stavíme u cesty, čeká nás ještě jedna zastávka. Jdeme kousek od autobusu, kde je pomník Mor ho!, zde instruktorům předáváme přilby, které jsme nosili. Dále jedeme do Banské Bystrice, máme si vzít batohy a pokračujeme městem, aniž bychom věděli, kam přesně jdeme. Po chvilce přicházíme k muzeu slovenského národního povstání, kde nás vítají představitelé muzea a Slovenského zväzu protifašistických bojovníkov. Po krátké prohlídce muzea se scházíme venku před pomníkem slovenského národního povstání a představitelé nám vypráví o tehdejší době a oceňují naši pouť v horách po stopách partyzánů. 

Památník SNP, sousoší Obete varujú. Foto: sk.wikipedia.org

Poté se ozývá slavnostní hymna a Šárka (jedna z instruktorů) na pomník dává náš kruh se stužkami. Dochází nám, proč by se tam nehodil Okiho nakreslený symbol. Ještě dostáváme pamětní medaili, která bude předaná naší katedře Rekreologie. Je to zvláštní srovnávat naší pětidenní pouť horami ve funkčním oblečení, Goretexech, připraveným jídlem a se stany s bojem partyzánů v oblečení, které je snad před mrazem ani chránit nemohlo, jídlem, které občas dostali od lidí z okolních vesnic a to nemluvím o tom, že s sebou ještě měli zbraně. Po návštěvě muzea bereme batohy a těšíme se na slíbené jídlo v restauraci U červeného raka. Restaurace je blízko náměstí, na kterém jsou vánoční trhy, jen my se tam jaksi nehodíme. Skupina cca 20 lidí s velkými krosnami, na kterých jsou připevněné karimatky a sněžnic. V restauraci dostáváme od našich instruktorů nášivku s logem našeho kurzu a pak už si jen užíváme kapustnicu a další jídlo, teplý čaj a také pivo. Po jídle se rychle přesouváme na vlakové nádraží, tentokrát jedeme přes Žilinu. Tam přesedáme na jiný vlak, mezi přestupy však stíháme udělat hromadný nákup v místní večerce, kde kupujeme zajímavé kombinace sladkého, slaného, sýrů a piva. Ve vlaku už jen hledáme kousek místa, kam můžeme narvat všechnu naší bagáž a pak už všichni upadáme do spánku v podivných pozicích na sedačkách…

Shrnutí pátého dne:

celkem: 11,5 km

stoupání: 655 m

klesání: 1197 m

Návrat z hor do civilizace...

Souhrn přibližné kilometráže:

celkem: 49 km

stoupání: 3691 m 

klesání: 3489 m 

Cestou domů musím pořád přemýšlet nad kurzem. Nechce se mi věřit tomu, že už je konec. Všechno je najednou tak dostupné, kolem je spoustu zbytečných věcí, které mám zase ve svém životě, předtím jsem je ale vůbec nepotřebovala. Nechce se mi domů, nejraději bych jen nakoupila jídlo a vrátila se do hor...

Ve vlaku se snažím zmapovat cestu a napsat osnovu pro tento blog, přitom se koukám do map, které jsme používali na kurzu a vdechuji jejich vůni. Je to kombinace jehličí a kouře, najednou mi to všechno chybí. Chybí mi vstávání na písně hrané na kytaru, vaření čaje ze sněhu, námaha, všichni z našeho týmu, překonávání překážek a hory. Ta rozlehlost hor, samota, panoramata, ticho.

Na kurzu jsem se díky krizím často dostala na svou hranici, byla jsem přesvědčená, že dál už to nejde, že nemůžu, a že to prostě nedám. Ovšem vždycky se našlo něco, co mě donutilo tuhle hranici překročit. Ať už to byli naši instruktoři, nebo ostatní členové z týmu, pokaždé to najednou šlo... 

Tímto bych chtěla poděkovat nejen členům týmu, ale i našim instruktorům. V neposlední řadě děkuji Tobě čtenáři, že jsi dočetl až sem do konce :-)

Foto: Zuz K.